KRÁSY LUŽICKO-ŽITAVSKÝCH KOPCŮ

Délka trasy: 15,3 km

Převýšení: 525 m

Nikdy jsem si nemyslela, že bydlení v Liberci pro mě bude tak velkým oříškem při plánování výletů. A ne, určitě to nemyslím tak, že v okolí není kam. Myslím to přesně naopak. Ve smyslu toho, že od doby, kdy jsem se do svého vysněného města odstěhovala, rozšířila jsem svoje výletní obzory o tolik nádherných míst, na které se chci vracet neustále dokola, že mi činí vážně velké problémy se každý víkend rozhodovat, kam dnes. Kam narvat výlet do Ráje, do Jizerek, do Lužických hor a kolikrát jet vlakem tam a zpět, když má víkend jen ubohé dva dny. Čím dál častěji ve mně vře pocit, že chci zůstat v přírodě daleko víc, než mohu. Proudící jaro a přicházející horké dny tomu samozřejmě přidávají ještě další aspekty, jako brzké sluneční paprsky a zeleň všude kolem.

Mám ráda jaro. Moc. Vlastně nejvíc ze všech ročních období. Ve vzduchu je cítit naděje na lepší zítřky. Vždycky budu zastávat názor, že každé počasí má něco do sebe. Hruboskalské cesty, které jsou v zimě prázdné bez davů turistů, podzimní barvy v Jizerkách a letní západy slunce, či noční pochody za svitu hvězd. Všechno má svoje, ale jaro probouzí život. A s tím ruku v ruce přichází probouzení i většiny turistických a běžeckých akcí. Jedna taková se nedávno konala v Lužických horách. L50 aneb Lužická padesátka. Loni jsem si v rámci ní prošla 35 km dlouhou trasu, ale letos jsem už na výletě míjela pouze pozůstatky ve formě trasovacích směrovek. Do lužických lesů jsem se totiž vydala až den poté, co samotná akce proběhla. A musím říct, že to byla naprosto skvělá volba, protože tu bylo liduprázdno.

Osud tomu chtěl, že se z původně plánovaného výletu do Jizerek stal výlet právě do jiných hor na severu. Úplně náhodně se mi vybavila tři místa, na kterých jsem dlouho nebyla a která mě svou atmosférou při první návštěvě ohromila tak moc, že jsem měla tušení, že se na ně někdy vrátím. A světe div se, šlo to všechno stihnout v rámci jednoho výšlapu.

Když jsem se z Krompachu vydávala po červené turistické značce směrem na Hvozd, stromy se ohýbaly tak silně, že jsem si chvilku říkala, jestli je vůbec bezpečné se do výšek vydávat. Vítr ale takto šílel pouze v určitých úsecích a já jsem se rozhodně neplánovala otáčet a vracet. Byť se totiž mezi stromy prohánělo hvízdání meluzíny, nahoře čekaly krásné jasné výhledy. Vítr byl ale i v tomhle jarním dni studenější než studený a tak se na vrcholu nedalo setrvávat extra dlouho. Navíc moje tři favorizovaná místa byla stále přede mnou. Takže hurá do sousedních Žitavských hor. Z Hvozdu jsem pokračovala dále směrem do Oybinu. Kousek za česko-německými hranicemi se totiž nachází místo, na kterém se tají dech. Když se tu člověk postaví k obřím pískovcovým kalichům, dojde mu, jak malý na světě je. Jakou sílu a moc má příroda. Co dokáže vytvořit a zanechat tu pro nás v kontrastu toho, jak křehké tyhle krásy jsou. Kelchsteine mě uchvátily napoprvé a ohromily napodruhé. Je to jedno z nejmagičtějších míst téhle oblasti.

O kus dál si příroda pohrála s dalším skalním útvarem. Když budete po cestě pozorní, můžete tady totiž spatřit Slona, který střeží lesní cestu. Od něj jsem pokračovala dál s občasným výhledem na ten veleznámý obrovský skalní masiv se zříceninou hradu a kláštera Oybin. Žitavské lesy mě dovedly až k dalšímu z oněch třech míst, o kterých se zmiňuji od začátku. Stoupáním jsem se dostala na Scharfenstein, alias Matterhorn Žitavských hor. Na tomhle místě jsem se poprvé ocitla loni, právě při zmiňované L50. Na vyhlídku z tohohle skalního útvaru vede více než stovka schodů, které ale stoprocentně stojí za to. K poslednímu místu tohohle přeshraničního výletu bylo za potřebí vrátit se zpátky na českou stranu a u rozcestníku Na Šestce odbočit z červené na modře značenou trasu zvanou Korzovka. Jakmile se po ní jednou projdete, věřte mi, že na ní nestojíte naposledy. Po celé trase jsou nádherné výhledy, kterým dominuje ten od stejnojmenné vyhlídky. Zastavte se na ní, uvařte si tady kafe, dejte si výletní sváču a užívejte zelené jaro všude kolem. Zaposlouchejte se do lesů, ve kterých je života tolik, že jenom jeho pouhá blízkost vás nabije neskutečnou energií. Milujte lesy, milujte jaro a milujte ten pocit, kdy vyhmátnete liduprázdné cesty, kde ticho ruší jenom vaše kroky a zpěv ptáků.