JIZERSKÉ A LUŽICKÉ HORY PO STEZCE ČESKEM

Délka trasy: 112 km

Převýšení: 3 183 m

Nemít někdy velké cíle je daleko víc obohacující než to, když se člověk žene za něčím, co si vytýčil splnit v co nejkratším čase a co možná nejlépe. To je přesně to, o čem jsem přemýšlela již 8. ledna letošního roku, kdy jsem se vydala do Lužických hor s cílem začít chodit Stezku Českem. Ne s cílem obejít republiku za rekordní počet dní. Ne s cílem všechnu tu krásnou přírodu projít rychle a na jeden zátah. S cílem prostě jen začít a občas svoje výlety vést touhle trasou. Bez přemýšlení, kdy republiku obejdu a jestli vůbec. Jestli projdu jen severní nebo i jižní větev. Bez přemýšlení jakým jít směrem. Bez přemýšlení o tom, že si to zase klasicky celé udělám trochu po svém. Čím déle jsem ale pročítala příspěvky ve stezkařské skupině, tím víc jsem si říkala, že přesně o tomhle Stezka Českem je! Jít ji po svém. A tak jsem se toho mlhavého 8. ledna rozhodla, že si Stezku vezmu jako inspiraci a budu ji pravidelně zahrnovat do svých plánovaných cest. A protože mám Lužické a Jizerské hory za rohem, bylo jasné, že během letošního roku pokořím právě tyhle dvě etapy. Spoustu míst, kterými trasa vede jsem již dávno navštívila, ale přesto jsem si je ráda prošla znovu s trochu jiným záměrem.

Protipóly severu

Přesně tak by se daly charakterizovat Lužické a Jizerské hory. Jako dva odlišné světy. Kdybych si měla vybrat, které z nich jsou moje oblíbenější, to rozhodování by mi zabralo celou věčnost. A v konečném důsledku bych stejně došla k závěru, že vybrat z nich ty lepší prostě nelze. Jizerky jsou pro mě taková jistota. Vodopády, kam se podíváš a nádherná vyhlídková místa. Když nevím kam, sednu na bus a v tu ránu jsem v blízkosti mnoha svých oblíbených míst. Mám je ráda i na běhání. Jsou pro mě takovou oázou klidu. A to i přesto, že je sakra těžké tu najít alespoň kilometr, kde nepotkáte člověka. Když potřebuji dobít baterky, jsou to jizerské lesy, kde nacházím nejvíc energie. Jsou pro mě symbolem naděje a lepších zítřků. A pak jsou tu Lužičky, Lužky, Lužihory. Tajemné lesy a výlety, které jsou obaleny mlhou. Kopce, které jsou vedle Jizerek zdánlivě nízko, ale jejich zdolání není o nic méně náročnější. Všudypřítomná prazvláštní atmosféra, ve které mě děsí i sebemenší prasknutí klacíku pod nohami. Sem chodím vždy, když potřebuji přemýšlet. Když se potřebuji nadechnout a trochu probrat ze zahlcení. Srovnat si myšlenky, které mi plují hlavou jedna přes druhou.

Křížem krážem severem

Toho 8. ledna 2023 si pamatuji celkem živě. Vydala jsem se do části Lužických hor, která mi dosud byla neznámou. Na leden bylo zvláštně teplé, podzimní, skoro až jarní počasí. Tedy zdálo se být, když jsem vystoupila z autobusu v Jítravě nedaleko Sloních kamenů. Ten den jsem k nim jen nakoukla a vydala se po stezce druhým směrem. Na Vápenném vrchu jsem se ocitla v tom asi nejděsivějším lese, ze všech místních lesů. Všude kolem mě byla hustá mlha, která se netvářila tak jarně, jako obloha nad Sloními kameny.

Torza uschlých stromů z té mlhy trčely jako vojáci. Boty mi klouzaly po spadaných šiškách a do tváře mi mlátil silný mrazivý vítr, který v lese vytvářel podivné zvuky. Padaly sněhové vločky. Mlha houstla a já najednou neviděla na krok. Přede mnou nic. Jen bílá hustá mlha, do které jsem vstupovala hlouběji a hlouběji. Značení v nedohlednu. Nezbývalo než kráčet do neznáma. Po pár minutách se mlha ztratila. A s ní naštěstí i všechen strach a pocit stísněnosti, do kterého mě na vrchu Vápenného vtáhla. Ač jsem se toho 8. ledna z minuty na minutu rozhodla vkročit do neznáma, na konci dne jsem věděla, že je to přesně to, co občas přináší zážitky, které se zaryjí hluboko pod kůži.

Útržků ze stezky je mnoho. Od toho 8. ledna jsem se na ni nevydala mnohokrát, ale nikdy to nebylo ovlivněno počasím. Jak se říká, není špatné počasí, je pouze špatné oblečení. No a v případě mého výletu do Oldřichovských bučin samozřejmě platilo, že je špatného počasí i špatného oblečení. Ani to mi ale krásy skalních útvarů, kterými se bučiny pyšní, nezkazilo. Ten den lilo jako z konve. Cesta ke Skalnímu hradu byla spletitá, neboť se mi v mokrých cestách zamotaly nohy a vedly mě chvíli úplně jinam. A to jsem to tu prochodila už nesčetněkrát. Výlet do bučin měl pravou tuláckou atmosféru. Na Skalním hradu jsem potkala tuláka v pláštěnce.

Oba jsem s termoskou čaje v ruce stáli na skalisku a chytali létající sněhové vločky. Čas jakoby se zastavil a jediné co plynulo, byla naše tulácká konverzace, která mě opět přesvědčila, že v přírodě jsem sama sebou. Skalní hrad je mimo jiné jedno z mých oblíbených míst v Jizerských horách. Klidné místo, které vám dovolí splynout s jizerskou přírodou a odkud se vždy tak těžce odchází. A k těm bučinám ještě něco. Kdo se tu tváří v tvář nepostaví jizerskohorské Gorile, jako by tu nebyl! V Jizerkách je spoustu nádherných míst. Od doby, co jsem se přestěhovala do Liberce jsem jich mnoho opakovaně navštívila. Jizerky jsem si zamilovala na první přičichnutí k bukovým lesům, první výhledy z Paličníku a první výstup na Smrk a Jizeru. Toulání Jizerkami je očistné. Červená hřebenovka přes Ptačí kupy a Holubník patří k mým nejoblíbenějším cestám, kterými jsou Jizerky protnuté. A stezka vede i místy, která jsem do té doby nestihla navštívit.

Patří k nim Černá hora a Sněžné věžičky. Nekonečný horský chodníček vedoucí skoro k vrcholu Černé hory se na jaře s přibývajícími kroky mění v bahnitou, mokrou, ale naprosto poklidnou pěšinku vedoucí k odbočce na Sněžné věžičky. Všude kolem se rozprostírá nejvýše položené rašeliniště v české části Jizerek - Vánoční louka. Jizerky mají na každém kroku trochu jinou atmosféru. Většinou tu cítím klid. Smíření. Radost a nekončící energii všude kolem. Stezka však protíná i místo, na kterém se člověku tají dech. Kde cítí zvláštní tíhu na srdci a tíseň kolem sebe. Tím místem je Protržená přehrada. Místo, kde se krásna snoubí s velkou bolestí. Psal se rok 1916, kdy se přehrada protrhla a vepsala do historie Jizerských hor nezapomenutelnou tragédii, při které zahynuly desítky lidí. Jinou atmosférou žije Jizerka. Malebná osada, která v sobě skrývá dávku klidu. Ten ale bohužel s každou sezónou víc a víc z krajiny mizí. Vždy když tudy procházím, mísí se ve mně zvláštní pocity. Promítám si hlavou příběh Hnojového domu a Gustava Ginzela. Představuji si, jak byla kdysi Jizerka prázdná. Jaký zde býval život.

Pohledem z Bukovce však Jizerka v dnešní době vypadá jako jedno velké mraveniště. Plné cyklistů, rodin, které zaparkují na nedalekém parkovišti a bezduše bloudí kolem místních chalup. Netřeba se o tom více rozepisovat. Každý, ať si obrázek udělá sám. Mým přáním je jen jedno. Aby si lidé možná malinko víc uvědomovali, jak se na krajinu, nejen Jizerských hor, pohlíželo dřív. Jak se pohled z Bukovce opravdu proměnil. A jak se může proměňovat dál a dál, až bude pro některé generace naprosto jiný a pro duši prázdný. Mísí se ve mně emoce obdivu, nad touhle krásnou oblastí a emoce smutku nad tím, co ji čeká.

O pár dní déle a jedno roční období se ocitám opět v tajuplných Lužkách. Vrcholy se zde nezdají tak hrozné, když člověk stojí pod nimi. Cesty na ně ale bývají zrádné. K rozhledně Hvozd vede cesta samý kámen a proplétají ji husté kořeny stromů. Rozhledna je moc hezká a vstup na ni jsem zvládla zaplatit i se svojí lámanou němčinou. Ach, kde jsou ty časy, kdy jsem německy plynule mluvila i o odborných tématech.

Za Hvozdem se stezka stáčí do Německa. Tyhle malé odbočky za hranice mám moc ráda. Krajina v Německu mi vždycky připadá tak trochu jiná. A zatím jsem nepřišla na to, proč. Jakoby tu stromy více voněly. Jakoby tu někdo přírodu miloval o krapet víc. Jakoby tu nikoho ani omylem nenapadlo, dělat z ní smetiště. Po pár kilometrech mě vítá, na první pohled dech beroucí, skalní věž Sokol. Krkavčí skály nacházející se v těsné blízkosti hranic jsem tehdy viděla poprvé, ale určitě ne naposledy. Na závěr téhle svojí jizersko-lužické cesty jsem se vydala na poslední 3 vrcholy. Na Luž jsem se těšila. Když jsem tu byla poprvé, zažila jsem tu naprosto famózní inverzi a Luž se mi od té doby vryla hluboko pod kůži. Vzpomínám, jak jsem tenkrát stála na vrcholu rozhledny a absolutně nechápala, že se v tom momentu ocitám. Ta vzpomínka mě na vrchol vytáhla jako nic. Z Luže mě čekaly dva nové cíle. Zřícenina hradu Tolštejn s nádhernými výhledy a rozhledna Jedlová, kam jsem se po těch kilometrech nahoru a dolů vyškrábala jen tak tak. Radost, když se člověk dostane na místa, na která doposud koukal jen z jiných vyhlídek, je obrovská. Ať už si z téhle mojí cesty vezmete cokoliv, nebudete litovat. Dejte si to na jeden zátah, nebo si cesty dávkujte po celý příští rok, jako jsem to udělala já. Na každé cestě však buďte tam. A všímejte si toho, co s námi příroda dokáže.