Délka trasy: 34,2 km
Převýšení: 732 m
Asi netřeba opětovně připomínat, že oblast Českého ráje je mému srdci nejblíže. Občas mám trochu pocit, že už to tu mám prochozené do posledního kilometru. Jindy si zase říkám, kolik krásných míst jsem tu ještě neprošla. A tak není divu, že se chytím každé příležitosti, která mě do Ráje zavede. Tentokrát to byl organizovaný turistický pochod pořádaný Kacanovským sokolem.
Hrad Kost hlavním cílem
Ani nevím, kde se mi informace o tom, že trasy, které nebyly dopředu zveřejněné povedou přes hrad Kost. Možná jsem někde zaznamenala zmínku o tom, že to tak bude. Nebo jsem se chytila úvodního obrázku, který byl na letáku k chystané akci. Nebo jsem si prostě jen přála a možná logicky odvodila z délky trasy, že by to tak mohlo být. Každopádně hrad Kost byl pro mě jedním z hlavních důvodů, proč jsem se tohohle pochodu chtěla zúčastnit. Jednak jsem nemusela přemýšlet nad tím, kudy můj další sobotní výlet povede a navíc jsem si trochu marně snažila vzpomenout na to, kdy jsem na Kosti byla naposledy a jediná vzpomínka mě táhla k mojí cestě Zlatou stezkou Českého ráje, kterou jsem absolvovala více než před rokem.
Hruboskalskem, bahnem a krásným podzimem
Trasa těchto 35 kilometrů byla fakt skvělá. Start byl možný ze dvou výchozích míst. Já zvolila začátek trasy od vlakové zastávky Turnov - město. Předpověď hlásila, že bude přes den spíš jarní, než podzimní počasí. V 7 ráno ale vlaková zastávka v mlze skoro nebyla vidět. Vydala jsem se na Hlavatici. Skalní vyhlídku nedaleko hradu Valdštejn. Hlavatici moc dobře znám, byla jsem tu nespočetněkrát. Ale absolutně jsem netušila, že tady v rámci tohohle výletu zažiju tak úžasný podmínky.
Turnov ležel pod peřinou, v dáli vykukoval Ještěd a nad pomalu plující mlhou ležely barvy vycházejícího slunce. Nedalo mi to a celkem jsem se tu zasekla. Cesta dál vedla směrem kolem Valdštejna a Zlatou stezkou Českého ráje až k Hrubé Skále. Cesta po hřebeni vyhlídek do skaláku byla ten den o něco víc boží, než kdy jindy. Skály se topily v mlhavé čepici a mezi stromy prosvítaly paprsky nového dne. U Hrubé Skály čekala první kontrola. Razítko tisknuté na vlhkým vzduchem rozmáčený plánek trasy a pokračování dál po Zlaté stezce. Tuhle část až dolů k Podtroseckým rybníkům mám hodně ráda. Procházím tu celkem často a každou cestou tudy si všímám, jak se krajina mění. Na téhle cestě také leží spoustu vzpomínek, které se mi k Českému ráji pojí. Cesta pokračovala k rybníku Vidlák a následovalo stoupání přímo pod Trosky. Trasa hodně kopírovala Zlatou stezku a tak se mi na některých místech vracely vzpomínky. Stejně jako tady, přímo pod Troskami. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem sem dorazila druhý den stezky po 35 km v nohách a zoufale věřila tomu, že se ještě do zavíračky vydrápu na zříceninu. To se mi nakonec podařilo. Byla to moje první trasa, na které jsem v cíli naměřila víc než 35 km. Kolem tábořiště Svitačka jsem pokračovala až k rybníku Nebák a dále místy, kde se natáčel můj oblíbený film Jak dostat tatínka do polepšovny. Na startu bylo řečeno, že trasu si může každý trochu upravit, jak se mu zachce. V Libošovicích jsem se tak celkem dlouho rozmýšlela, kudy zamířím ke Kosti. Opět zde moje myšlenky zamířily k cestě Zlatou stezkou. Vybavila jsem si, jak jsem procházela Prokopským údolím za parného letního dne a i přesto bylo plné vody a bláta. Asi teď logicky očekáváte, že jsem se tomuhle údolí vyhnula a pokračovala alternativní trasou. Ne. Šla jsem Prokopákem. A celou dobu až ke Kosti se proklínala. K hradu jsem došla s totálně mokrými, bahnem obalenými botami. Uklidnila mě až kontrola, která mi tvrdila, že tuhle cestu zvolili všichni, co tu byli přede mnou. Od Kosti pak trasa pokračovala směrem na Dobšice. A tady jsem se opět dostala do situace, kdy jsem zjistila, že ještě existují v Ráji místa, kterými jsem nikdy nešla. Poslední výhledy na Vyskeřskou kapličku a pak už jen údolím Žehrovky do Skalan a do cíle v Kacanovech.
