Délka trasy: 18 km
Převýšení: 572 m
Lužické hory jsou pro mě komplexem tajuplných lesů a nádherných kopců, které přímo vybízejí k jejich zdolání. Nejvyšším vrcholem je hraniční hora Luž. A právě Luž je místo, na které jsem se chystala snad od první návštěvy této oblasti. Nemám zdání proč, ale tenhle kout naší země ve mně při každé návštěvě vyvolává zvláštní emoce. Atmosféra Lužických hor je ponurá nejen na podzim, ale v jakémkoli dalším ročním období. Je to skutečně neobjevený klenot severu. Nehemží se to tu davy turistů. Při svých výletech zde potkávám minimum lidí. A možná to je ten důvod, proč je atmosféra místních cest tak ponurá a zároveň paradoxně uklidňující. Možná to je ten důvod, proč se v místních lesích tak ráda ztrácím. A právě proto, byť hlavním cílem dnešního dne zůstává právě Luž, nedalo mi to a celý výlet jsem našponovala návštěvou míst, která mám dlouhodobě na svém výletním bucketlistu.
Z Juliovky k Jedlové
Luž je hraniční hora a k výstupu na její vrchol lze tak využít cest z české a německé strany. Já jsem si dlouho plánovala, že to zkusím právě z Německa. To bych ale nebyla já, abych to zhruba dvěstěkrát nepřehodnotila a nakonec zvolila výstup z Čech. Dnešní výlet začneme v Krompachu, konkrétně v malé vesničce Juliovka. Sem se dostanete pohodlně autobusem ze Cvikova. Výlet pak zakončíme v Jiřetíně pod Jedlovou, kde můžete k návratu ze svých cest využít vlakové dopravy ze stanice Jedlová, stejně jako jsem to udělala já.
Cíl v nadmořské výšce 793 metrů
Pokud se ráno vzbudíte nečekaně brzo, tak jako dnešní den já a nenapadne vás nic jiného, než sbalit potřebné a neplánovaně se vydat na místo, které se vám zatím naplánovat nepodařilo, byť na jeho návštěvu myslíte už více než rok, řeknu vám jediné: to je to nejlepší rozhodnutí, které po skoro probdělé noci můžete udělat. I z toho důvodu, že byl můj výstup na Luž tak dlouho plánovaný, až se stal neplánovaným, nepopíšu vám dnes cestu na vrchol jako inspiraci k využití turistických tras. Shrnu vám, jak moc vám taková cesta může dát. Jak moc může nabít energií do dalších dnů. Když jsem se ráno u snídaně rozhodla, že co nejdřív vyrazím ven, věděla jsem, že potřebuju něco nového. Zabouchla jsem za sebou dveře a vyrazila na autobus. Když jsem vyšla z baráku a rozzářil se přede mnou ohnivě zbarvený východ slunce, bylo mi jasné, že dnešní den bude stát za to. V Juliovce jsem vystoupila z autobusu a měla jsem chuť vrátit se do tepla. Chlad, který krajinou prostupoval mě nemile překvapil a já měla poprvé od zimy pocit, že mi umrznou prsty. Mlha, která se tady vznášela mi ale navodila pocit, že tuhle inverzi si nemůžu nechat utéct. Lesní cestou jsem se vydala vstříc Přehradě Naděje. Údolí vedoucí podél Hamerského potoka mě dost překvapilo. Jednak tím, jak krásné to tu je a druhak tím, jak podmáčené to tu je! K přehradě jsem se ale nějak dostala, zatím netušíc, že kdyby byla takhle podmáčená celá trasa výletu, budu si asi pískat.
Přehrada byla vystavěna v roce 1938 a její návštěvou dnes pokračuji v odškrtávání seznamu mnou prvně navštívených míst v Lužických horách. Od Naděje to paradoxně moc nadějně nevypadalo. Cesta odsud až k Hamerskému vodopádu byla doslova jedna velká blátivá louže. Několikrát jsem se chtěla vzdát a otočit to zpátky. Když jsem se ale po kotník zabořila botou do bahna, došlo mi, že tenhle výlet prostě nemá být asi jen tak zadarmo. Na chvíli jsem si představila obraz toho, kdyby mě to bahno vtáhlo třeba po pas. Nebo po krk. Nebo prostě celou. Zasmála jsem se asi tak, jako se směji sama sobě, když v těch bahnivých cestách obyčejně hledám stopy medvědů. Hamerský vodopáde, jsem tu. Jsem tu a škrtám další cíl. Docela by mě zajímalo, jak moc navštěvovaný Hamerský vodopád je. V létě to tu musí být naprosto ideální na útěk od civilizace s knížkou v ruce. Nevede k němu značená turistická trasa a tak mi samozřejmě dalo trochu zabrat, než jsem se ze zarostlého lesa vymotala zpět. Ještě kousek opatrně blátem a pak už stoupáním po žluté k hlavnímu cíli. Jak moc dobrý nápad byl, zvolit tuhle trasu, jsem docenila teprve na křížení s červeným turistickým značením od Chaty Luž, kde se z ničeho nic začali pohybovat lidi. Lidi, hrnoucí se stejně jako já k vrcholu Luže. Ještě aby ne. Na Luži se všem naskytly přenádherné inverzní výhledy. Srdce mi tady zaplesalo. Snad poprvé v životě se mi podařilo vidět tak krásnou inverzi. A to je ono. To je to, co člověk chce. Toulat se krajinou a stále se nechat unášet tím, jak mocná příroda je. Stát nad bílou peřinou, ze které vykukují vrcholky hor a nemyslet na nic než na to, jak zastavit čas. Uchovat si ten pohled v paměti. Ten pocit bezstarostnosti, klidu a štěstí. Jenom zde být a držet v ruce termosku s horkým čajem. Nic víc, nic míň. Hlavou někde v oblacích, ale nohama na zemi jsem sešla na německou stranu. Vzpomněla jsem si na vyhlídku Grenzplatte, kterou jsem navštívila v létě. Při cestě k ní mě totiž napadla stejná myšlenka, jako při sestupu z Luže. Nevím, zda mají hranice takovou moc, ale ty německé lesy jsou tak překvapivě krásné! Sálá z nich život a svěžest. Jsou jiné. Jiné, ale ne lepší, ani horší. Podstatná věta, u které málokdo dokáže v běžném životě rozpoznat, jak důležitý její obsah je. Svůj původní záměr sejít do Dolního Podluží jsem v polovině přesměrovala na Jiřetín pod Jedlovou. Posledním na seznamu byl dnes Konopáč, čedičový útvar nedaleko vlakové stanice Jedlová. A co bylo z dnešní cesty to nejlepší? Určitě to, že byla taková, jaká byla. Protože kdyby na ní bylo něco jen malinko jinak, byla by to jiná cesta, než ta, o které tu píši. Jiná, ale ne lepší, ani horší.
