MILOVANÝ ČESKÝ RÁJ

Když si nějakou oblast oblíbíte natolik, že se pro vás stane opravdu srdeční záležitostí, máte po čase potřebu jí nějak vrátit to všechno, čím vás naplňuje a uchovat si vzpomínky, které k tomu místu máte. A když píši o místu, nemyslím tím to jedno jediné. Dávno už jsem totiž přišla na to, že nelze vybrat to jedno nejlepší. Lze jenom říct, že v každý moment je tím nejhezčím právě to, kde zrovna stojím. To je můj milovaný Český ráj!

Vrch Zebín

Když jsem byla malá holka, Zebín byl pro mě divokou horou, kam není bezpečné stoupat. Teď v dospělosti je pro mě symbolem toho, jak odlišné světy vidíme dětskýma očima. A možná právě to dítě ve mně je důvodem, proč když zavítám do svého rodného Jičína, tak právě na Zebín běhám nejraději. A kdo ví, jestli to někdy bude jinak.

Kacanovy a Hruboskalsko

Když jsem byla malá holka... Dalo by se vlastně začít úplně stejně. Prázdniny u prarodičů v Kacanovech byly jedním z nejvýznamnějších okamžiků mého dětství. Člověk si dlouhou dobu neuvědomuje, co přesně formuje jeho osobnost a zájmy. Když se ale opakovaně vrací na místa, která mu ty formativní zážitky neustále zvědomují, tak mu to po čase dojde. Dříve jsem se divila tomu, jak mě před pár lety dokázala příroda tak moc vtáhnout. A moje okolí se možná diví dodnes, ale já už vůbec. Už dávno totiž vím, že tady někde byly položeny základy všeho, co se ve mně dnes odehrává ve vztahu k těmto místům. Dědo a babi, díky!

Vyskeř a kaple sv. Anny

Když jsem byla malá holka, bylo to jen obyčejné místo. Teď je to ale místo, které má magickou moc. Dokáže mě totiž přiblížit tobě, dědo. Tady si vybavím tvůj hlas a u tří křížů dokážu sedět hodiny.

Příhrazské skály

A když jsem byla větší holka, rozhodla jsem se jít v ráji dál. Dál než k tomu, že jsem si vytvořila žebříček nejmilovanějších míst, ke kterým patřila Janova vyhlídka, Věžický rybník a Vyskeř. Postupně jsem k sobě nechala proudit ten pocit, že tady žádné žebříčky fungovat nemusí. Že je možné si prostě a jednoduše zamilovat tu oblast celou. Kousek po kousku. Krok po kroku. Milovat jiná místa v zimě a jiná v létě. Milovat jiná místa, když jsem šťastná a milovat jiná, když se duše kamsi propadá. Milovat každé z těch míst pro jiný důvod, v jiných souvislostech.

Prachovské skály

Někdy, když je člověk něčemu moc blízko, vytváří se zvláštní paradox. Nedokážeme vidět všechno tak, jako když poodstoupíme. Pro stromy nevidí les, říká se. Celé dětství jsem je měla za rohem, ale chodit do nich jsem začala, až když jsem přestala bydlet v Jičíně. Jsou krásné na podzim, v sychravém počasí, po ránu, bez lidí.

Klokočské a Besedické skály

A čím jsem starší, tím víc mám ráda to bloudění skalami. A také se vlastně se čím dál víc ráda dostávám z turisty přeplněného Hruboskalska do jiných skalních oblastí v ráji. Do skalních bludišť a míst, která mají pořád ještě trochu šmrnc klidu. Dotýkat se jiných skalních věží. Nevidět výhledy na zámek, ale na strážnou horu Českého ráje. Procházet lesy plné borovic a otevírat zase trochu jiné vzpomínky.

Hamštejnský hřbet

A teď už vždy, když půjdu touhle cestou, vzpomenu si na to, že některé zážitky nelze opakovat. Jít Zlatou stezkou Českého ráje od začátku do konce a zažít pocity objevení míst, která už pokaždé, když sem vkročíš rozzáří tvoji duši. Proto tohle místo. Pro ten pocit.

Láska se někdy těžko slovy vyjádří, ale poznáš ji, když budeš na správném místě.