Nejvíc ze všech ročních období, nejvíc miluji jaro a podzim. Zimu jsem nikdy nemusela. Je občas blátivá, špinavá a vůbec ne taková, jaká má být. No jenže, jaká má být? Kdo nebo co definuje, jak vypadá správná zima. Vždyť i ona je všude jiná. Je svá, nespoutaná. Umí být šedá. Umí vlézt do morku kostí a nutit mě přemýšlet, jestli je vůbec něco, co na ní ocenit. Co na ní milovat a pro co v ní bloumat lesy. A potom očaruje. Očaruje na okamžik tím, jak horká umí být, když vystoupám nad inverzi. Jak umí oslnit, když paprsky slunce protínají promrzlé stromy. Jak zbarvuje krajinu studenými odstíny. Jak sílí ticho, co proplouvá skalami. Jak modrá nebe nad jinovatkou a vločky kreslí příběhy. Ve kterých hledáš sebe.
Ve skalách je klid. Tamní rozsedliny jsou chladnější než dřív. Povrch se třpytí a skalní věže jsou nebezpečnější, než se tváří. Les je jiný. Jako by mrazík zastavil čas a tys mohla pozorovat nahé kmeny, jak stráží tvé oblíbené stezky. Zima tě vede jinam. Vede tě jinak vidět. Odhaluje to, co podzim skrýval v barvách a pod sněhovou peřinou schovává budoucí jaro. Obličej máš ošlehaný mrazíkem a prsty na kámen ztuhlé. Rty se barví do fialova a do stehen ti bodá milion neviditelných jehliček. Zima je jiná. Není pohodlná. A přesto, nebo i právě proto když tady pobíháš, tak ji miluješ.
A dál hledáš sebe. A vnímáš všechny ty změny a paradoxy, co zima přináší. Jako třeba to, že když tu běháš létem, tak krajina zůstává v tobě, ale tebe tu nikdo nevidí. Zima je jiná. Tvoje stopy tu zůstanou. Do doby, než slunce začne svítit příliš silně a otisky podrážek se začnou ztrácet. A byť toho zima spoustu skryje, dává ti možnost objevovat víc. Zasněžená cesta odhaluje druhou, co v létě schovává její stín. Ze skalních reliéfů vystupují ty, na které vločky nedopadly a dávají prostor vyniknout. A ty si jen říkáš, jak miluješ zimu. Jak miluješ, když štěstí mrazí.
Σχόλια