ZLATOU STEZKOU ČESKÉHO RÁJE

Proč na stezku?

Všechno začalo dárkem k narozeninám. Knížkou Putování Zlatou stezkou Českého ráje. Jako velká milovnice této oblasti si troufám říct, že Český ráj moc dobře znám a trávím v něm podstatnou část svého života. Nicméně mě nikdy nenapadlo projít celou stezku od A do Z, tedy přesněji od Boleslavi po Jičín. Spoustu okolností nahrávalo tomu, že teď je ten správný čas. Nejen to, že než jsem si letos stihla pořídit nové kolo, došlo mi, že ho nepotřebuji a že mi chůze a toulání v přírodě dává mnohem víc. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že stezku projdu, objevila jsem skvělý projekt Michala Kudrny http://zlatastezka.com/. Stejně tak jsem si pár dní před startem vzpomněla na dávno používanou aplikaci EPP, ve které byl zrovna zařazen projekt KČT na podporu instalace turistických směrovek. Prostě všechno mě utvrzovalo v tom, že i když půjdu cestami, které dobře znám, existuje spoustu důvodů, proč projít stezku celou. Podvědomě jsem tušila, že mě na cestě čeká víc, než si můžu myslet.

Mladá Boleslav - Mnichovo Hradiště

Trochu nostalgicky jsem začala v Mladé Boleslavi, která ve mě chtě nechtě vyvolá vzpomínky na dobu, kdy jsem tu bydlela a pracovala. Kolikrát jsem na tomhle náměstí byla. A přeci tu dnes stojím a cítím se zvláštně. První kroky za mnou. Vážně to je tady. Týden, na který jsem se tak těšila. Po rozbahněné cestě podél Jizery se dostávám k mostu, který nemůžu jen tak minout a odbočuji na tajuplné Zvířetice, kde zjišťuji, že jsem tu "ČEZáckou" aplikaci fakt dlouho nepoužívala a startuji tedy načítání bodů od začátku. Stejně jako trasování v Garminech, z kterých jsem si právě omylem vymazala prvních 10 kilometrů. No nic, pokračuji přes rušnější Bakov nad Jizerou, kde mi náhodný kolemjdoucí nabízí, že za chvíli pojede autobus. V duchu se usmívám. Následují Klokočské lesy, které jsou pro mě na stezce prvním neznámým místem. A milým překvapením! Kaple sv. Stapina je zajímavým místem k odpočinku, ale první den ho nepotřebuji. Dál už celkem méně záživná cesta po silnici směrem na Mnichovo Hradiště, kde ještě odbočím přímo k zámku, který je opět mimo stezku, ale vždycky, když v Hradišti jsem, tak do zámecké zahrady zamířím. Jen nějak nechápu, proč tady skoro pokaždé zmoknu. Dneska mi to ale nijak zvlášť nevadí a rychlým krokem odsud pádím na výborné kafe a zákusek do Kafé Ořech, kam jsem se plánovala roky podívat. V nohách mám 27 kilometrů a těším se na studenou sprchu a postel. 

Mnichovo Hradiště - Trosky

Druhou etapu stezky začínám v Mnichově Hradišti. Po snídani si ještě před cestou kupuji nějaké pečivo v místní pekárně a vyrážím. Z rána jsem lehce nesvá, protože vím, že mě dneska čeká náročnější část stezky, nicméně mířím směrem k Valečovu. Jaká úleva, když jsem na konci louky Přestavlky, na kterou jsem se před lety zařekla už nikdy nevstoupit. Její přechod byl pro mě velkou výzvou. Byla jsem z ní tak rozhozená, že jsem tu po cestách kroužila všude možně, značení mě mátlo víc, než mi mělo pomáhat a ta louka mi přišla nekonečná. Při příchodu k hradu Valečov si uvědomuji, že jsem tu na svých cyklo vyjížďkách byla nesčetněkrát, ale pěšky? Vlastně nikdy. Držím se stezky a překračuji další padlý strom (už je ani nepočítám, jen si říkám, že jsem věděla, proč si beru ty trekingové hole). Čím blíže jsem ke Klamorně, tím silnější nabírám pocit, že i na tomhle místě jsem už byla, ačkoliv jsem si celou dobu říkala, že tuhle část Příhrazských skal jsem vždycky míjela. No a vážně, vzpomněla jsem si, že jsem tu byla, paradoxně naposledy, ještě když byly přístupné Drábské světničky. Teď se tam živáčka nedostane, Drábky jsou totiž kvůli jejich špatnému stavu uzavřeny. Klamorna je nádherné místo. Člověk se tu cítí tak lehký a svobodný. Málokdo nemine pozůstatky Píčova statku, které naopak nepůsobí klidně. Studený průchod netřeba představovat. Pokračuji dále s krásnými výhledy na rybník Žabakor, který je svojí rozlohou největší vodní plochou v Českém ráji. Stará Hrada, tak to je to místo, které jsem tu ještě nenavštívila. Je odsud nádherný výhled do skal. V dálce vykukuje Panna a Baba, můj dnešní cíl. Potkávám zde tři turistky, s kterými se dávám do řeči. Prý je to nebezpečné, vydat se takhle sama do přírody, na cesty. Jenže já vím, že si člověk volí svoji cestu sám a důležité je právě těmhle strachům z toho, co bude, nepropadat. Dneska je to hodně nahoru, dolů. Jednou se raduji, že nemusím šlapat dlouhé schodiště a záhy funím z Příhraz až k Hynště. Stezka pokračuje příjemným lesem, mimo jiné kolem zakázané oblasti Sokolka, až ke Kosti. Odsud se do Libošovic táhne podél Klenice mokrá, kopřiv a houští plná cestička. Značení je tu opět trochu prazvláštní, občas i já v těchto koutech musím mrknout do map. El Torro! Na tohle místo jsem se těšila už od rána. Trempská osada, kterou mám moc ráda. Je tady takový klid. A pramen ledové vody! To můžu. Byť bych řekla, že jsou moje nohy dost trénované, jsou ty kilometry znát. Překvapení v podobě bytelného mostku přes Žehrovku. Ten tu nebýval, když jsem tudy tahala kolo. Kousek po asfaltu a už už jsem u Podsemínského mostu, kde se na kolech proháněl pro změnu Vašek s tátou, z mého oblíbeného filmu Jak dostat tatínka do polepšovny. U Nebákova mi dochází, že jsem se právě dostala do posledního úseku dnešního dne, dlouhého stoupání až na Trosky, kam jsem nakonec se slovy "pustíte mě ještě", stihla dojít před zavřením. Dneska to bylo náročný, ale naprosto úžasný! Nechce se mi tomu věřit, ale Garminy mi dnes natrasovaly 37 km. 

Trosky - Turnov

Ránem se loučím s Troskami a scházím dolů k rybníku Vidlák. Nohám se dnes nechce, i když vím, že mě čeká kratší úsek. Dopředu mě táhne jenom v dáli vykukující kaple sv. Anny na Vyskři, kterou mám spojenou s dědou. Už mezi námi nějakou dobu není, ale v Českém ráji je spoustu míst, kde na něj vzpomínám. Ten by si taky nestěžoval, že ho bolí nohy a že ještě neměl svoje ranní kafe. Bral všechno tak, jak to bylo. Tohle je teď třeba udělat, tak to udělám. Nehledě na podmínky. V jeho hlavě neexistovaly překážky. Přicházím k rozcestníku Věžické údolí, kde bych tradičně pokračovala ke "skále za rybníkem". Vždycky si vzpomenu na ten pocit, když jsem tu poprvé jela na kole a došlo mi, jaké krásy mám "za rohem". Dnes se ale držím stezky a pokračuji na Hrubou Skálu. Pro výhled na zámek odbočuji po žluté na Zámeckou vyhlídku. Je to taková méně známější sestřička té profláklé Mariánské. Odsud až k Valdštejnu je to cesta, kterou znám snad nazpaměť. Často tady běhávám. Je to ten nejlepší pocit co znám, vyběhnout na vyhlídky do skal. Asi i proto mi úplně vypadlo, že stezka vede skrze Arboretum Bukovina. Přeci jen sem alespoň nakouknu. Kde je Duch arboreta, ptám se! A dozvídám se, že byl v listopadu uříznut. 90 let staré rododendrony tu ale stále jsou. Arboretum je v době jejich rozkvětu o to krásnější. Hruboskalsko žije i v týdnu. Skupinky školních výletů míjím všude. Přes skalní vyhlídky až na Valdštejn. Tuhle cestu ani dnes neochudím o odbočku na Janovu vyhlídku. Jak moc tohle místo miluju nelze popsat. Na Valdštejnu si prý můžu odložit batoh, abych ho netahala celou prohlídku. Jenže každé jeho sundání je spíš na obtíž, takže s díky nabídku odmítám. Prý jestli jdu Stezku Českem? Pomyslím v tu chvíli na všechny, kteří jo a najednou mám trochu víc energie v žilách. A tak si s paní na pokladně chvíli povídáme o tom, jak je to úžasný projekt, který mě taky dost motivuje. Na začátek mi ale stačí ta naše – Českým rájem. Poslední zastávkou dnešního dne je rozhledna Hlavatice, odkud jsem za chvíli v Turnově, kde dnešní den končí. Ze strategických důvodů jsem dnes prošla kratší úsek, jelikož se z Turnova krásně dostanu na naši milovanou chalupu, kde dnešní noc přespím. To byl vážně dobrý plán! Neumím si představit, že bych dneska ušla byť jen o pár kroků navíc. Přechod tohohle kratšího úseku vydal na 18 kilometrů. 

Turnov – Hamštejnský hřeben

Jít včera kratší úsek byla dobrá volba. Ráno jsou moje nohy v o dost lepším stavu a energie mám na rozdávání. Z chalupy mířím zpátky do Turnova, odkud vyrážím vstříc dnešnímu dni. Držím se stezky zuby nehty, takže vyrážím od železniční zastávky. Směrem na Maloskalsko vede příjemná cesta údolím Jizery. Pod Hrubým Rohozcem mě čeká překvapení – sklenice se sbírkou dobrých zpráv. Tyhle maličkosti člověka vždycky tak nakopnou. I já zde zanechávám vzkaz dalším procházejícím. Před sebou mám Dlaskův statek a taky dnešní první stoupání na Drábovnu. Bučiny Na Hranicích, kde se stačí rozhlédnout a člověk vidí všechno, co už má za sebou - Trosky, Hrubou Skálu, Valdštejn i dnešní Rohozec. Cestou na Drábovnu se mi opravdu daří - nejdříve opět podcházím stezku, když do Záborčí mířím tudy, kudy jsem byla zvyklá jezdit na kole a následně pod Jizerskou vyhlídkou zjišťuji, že rozptylovat se telefonováním má taky svoje nevýhody (čti "pár zbytečných kilometrů navíc"). Na vyhlídce je líp, než pod ní. Na Frýdštejnu fotím skupinku školáků a s paní učitelkou si povídám o tom, jaké štěstí máme, že můžeme práci s lidmi kompenzovat túrami v naší krásné přírodě. Český ráj, Jizerské hory, jak jsme rády, že žijeme právě tady. Začíná pršet. Než ale přejdu Vranovský hřeben, mraky jsou pryč. Na Vranově se dlouho nezdržuji a mířím navštívit bezobalový obchůdek Šárky Bredlerové, kde k doplnění sil ochutnávám výborný kozí sýr. Obchůdek je v prostorách bývalého pivovaru, ke kterému vede kopec kolem zámku. Přes Jizeru mířím do Besedických skal. V tu chvíli mi dochází, že mám v nohách kolem 100 kilometrů a právě stojím před tím prokletým kopcem, kterému se vždycky snažím vyhnout. Na Pánovo pole je to vážně peklo, potvrzuje mi i parta turistů, které v kopci míjím. Oblast Besedických skal je úžasná, nicméně dnes tudy jen proběhnu a rázem jsem na asfaltce. Krajina kolem je božská! Poslední stoupání na Hamštejnský vrch. Cestou opět trochu míjím značení a jdu jinudy. Naštěstí to je ale v podstatě jen menší oblouk nad stezkou, takže se po chvíli opět napojím na červenou a mířím dál. Hamštejnský hřeben je nádherným překvapením s krásnými rozhledy, včetně toho na blížící se Kozákov. Tam ale až zítra. Dnešek končím u rozcestí Vzdychánek s úžasnými 29 kilometry v nohách a mizím dolů do Záhoří. Dnešní noc překlenu v Semilech, odkud mi ráno do Záhoří jede autobus tak, abych mohla plynule navázat. 

A hurá do Jičína!

Poslední část stezky začínám výstupem na Kozákov. Co předcházelo tomu, než jsem se dostala ke Vzdychánku, na kterém jsem včera končila, si nechávám pro sebe. Jen trochu naznačím – dávejte si pozor, jak vám na takové cestě fungují mozkové závity. Při čekání na autobus totiž velmi rychle zjistíte, že není dvojka jako dvojka. Že odjezd v 7:02, není odjezd z druhého nástupiště. Kozákov je nejvyšším bodem Českého ráje, takže jsou odsud nádherné výhledy i bez výstupu na rozhlednu, kde právě probíhá údržba. Přes Komárov mířím na Vrchy, kde si na chvíli sedám pod zvonici. Dnes je snad největší hic za celou dobu přechodu stezky a nohy jsou těžší a těžší. Po chvíli pokračuji a  míjím chlapíka, který má náramně obdobnou nálož na zádech jako já a stejně tak se podpírá hůlkami. Tak mi to nedá a po pozdravu se ho ptám: "Kam máš namířeno?" A on, že na Malou Skálu a že po částech přechází Zlatou stezku. Srdce mi zaplesalo. "Děláš si srandu, já jdu z Boleslavi." "No tak to už máš kousek," povídá mi. (V průběhu cesty jsem si na to několikrát se smíchem vzpomněla.) Na Zelený háj je to nepříjemný. Klid lesa narušuje hlavní silnice, podél které červená vede. Nicméně následuje krásný lesní úsek! Tady by se krásně běhalo. Stoupání na Skuhrov a miliony nadávek a otázek, proč máš pořád, Dominiko, tyhle pošahaný nápady - běhat půlmaratony ve skalách, tahat bágly do kopců a škvařit se na slunci! Jen se ohlédnu a dostávám odpověď. Je vidět všechno! Ještěd, Bezděz, skalák i střechy Hrubé skály a Valdštejnu. Kozákov je ještě blízko. Ze Rváčova vybočuji ze stezky na Vyhlídku na skokanském můstku. Když pohlédnu na dřevěná prkýnka, která tvoří ochoz, trochu mě děsí cedule s nápisem „Vstup na rozhlednu na vlastní nebezpečí“. Dalším záchytným bodem je teď Tábor. 144 schodů na Tichánkovu rozhlednu. Dolů do malebné vesničky Kyje je to sešup jako blázen. A tak si víc, než kdy dřív uvědomuji, že do kopců se jde vždycky lépe. Na botě už nemám jednu díru, ale dvě. Tady už začíná protestovat i hlava, nejen nohy. Roztomilá knihovnička v zastávce. Nádherný kostel v Železnici. Nějak si neumím představit stezku bez kostelů a kapliček. Za tu cestu jsem jich viděla mnoho. Emoce na těch místech lítají. Odsud už se zdá být Jičín na dosah, ale ještě mě pár kilometrů čeká. Pod Zebínem se slzami procházím. Je to jedno z mých oblíbených míst, ale nohy už mě tam dnes nedonesou. Poslední zastávka u nádherné lodžie v Libosadu a lipovou alejí přímo na Valdštejnovo náměstí! Poslední dva kilomentry telefonátu s kamarádem, abych tu alej zvládla přejít. Vnímám totiž ten jeden jediný puchýř, který se mi za celou cestu zvládl udělat, jako by byl tou nejtěžší koulí u nohy. Do Jičína přicházím s 36 kilometry za dnešní den. 

Konec putování

Těžkých, ale nádherných 145 kilometrů. To jsou slova, kterými bych stezku (a její odbočky) zhodnotila. Člověk jen jde a nic jiného neexistuje. V hlavě má úplně jiné myšlenky, než v tom klasickém každodenním shonu. Nepotřebuje nic stíhat. Nepotřebuje nikomu nic vysvětlovat. Potřebuje jen jít a vnímat to, jak skvěle se cítí. Ano, je to náročný. Nohy bolí, hlava občas vypne, je vám vedro, máte neustále žízeň a občas se ptáte sami sebe, jestli je tohle nutný. Jestli nestačí výletit víkend co víkend. Ale to co vám z toho zůstane, nejsou tyhle pocity. Zůstane vám z toho obrovská dávka energie, poznání a hrdosti. Obdivuji každého, kdo stezku uběhne do 24 hodin! A všem, kdo se rádi toulají přírodou stoprocentně doporučuji se na stezku vydat. A proč právě na Zlatou stezku Českého ráje? Protože slovo ráj vystihuje to, jak se tady budete cítit.