Monumentální skalní města, nádherná lidová architektura, ohromující atmosféra místních lesů, neuvěřitelné skalní útvary, cesty vedoucí nahoru a hned zas dolů, louky plné krav a koní barvící se do rezava. Tak přesně to je přicházející podzim na Broumovsku. V oblasti, kam jsem se toužila podívat tak děsně dlouho, že když přišlo na krájení chleba, neodpustila jsem si tu strávit víc než pouhý jeden den. Broumovsko mě všemi těmi fotkami na sítích přitahovalo tak moc, že kdyby někdo dělal analýzu mého výletního bucketlistu, míst na Broumovsku by tam byla jisto jistě převaha. Ten toužebný pocit se sem podívat se o to víc umocnil, když jsem opakovaně shlédla díl seriálu Krajinou domova věnovaný právě této úžasné lokalitě. A tak, když skončilo léto a já se rozmýšlela, co udělám se zbývající dovolenou, šla jsem na jistotu. Podvědomě jsem totiž tušila, že mě naživo Broumovsko ohromí tisíckrát víc, než na fotkách a videích. A bylo tomu tak hned první den.
1. den - Jiráskovy skály
V pátek mě čekalo brzké vstávání, které absolutně neodpovídalo tomu, že bych měla dovolenou. Budíček ve 4:30 mi ale nějakým záhadným způsobem nepřišel tak hrozný, jak jsem ho čekala. Vždycky si při těchto brzkých výletních vstávačkách říkám, jak je to paradoxní, že se mi chce z postele daleko víc, než když vstávám o 2 hodiny déle do práce. Nakonec ani ta samotná cesta do Janovic u Trutnova nebyla nijak extrémní. Na první den jsem si naplánovala krátkou cestu vedoucí do Teplice nad Metují. A tak jsem se s narvaným báglem plná pozitivní energie vydala na cestu. No, co si budeme, asi tak po dvou kilometrech mi došlo, že se můj mozek díky návalu endorfinů přepnul do leteckého režimu a samozřejmě jsem se vydala úplně jiným směrem, než jsem měla. Vrátila jsem se tedy ty dva kilometry k zelenému turistickému značení a odstartovala svou cestu znovu. Vracečka Janovicemi mi ale nijak nevadila. Je to taková hezká vesnička, která na vás dýchne tím správným hospodářským duchem. Tady někde na té zelené trase mi začalo docházet pár věcí. Jednou z nich bylo třeba to, že mám v batohu místo pořádné bundy kraťasy a tak jsem zvědavá, jak to tu v tom chladném podzimu přežiju. Cesta vedla přes nádherné louky a dala by se charakterizovat slovy mého kamaráda "to si takhle jdu a najednou koukám, že jdu s krávou". Bylo tam snad největší stádo krav, které jsem kdy pohromadě viděla. Otočila jsem se a tam další. A v dáli stádo koní. O pár metrů dál v louce poskakovaly srnky a já měla pocit, že jsem v úplně jiném světě. Někde, kde je všechno sluncem zalité i když bylo pod mrakem a vítr mě švihal silně do tváří. Úplně mě ta jedinečnost krajiny vtáhla.
Zastavila jsem se v samoobslužném baru Paslerova mlýna a rázem se ocitla v obci Skály, původním názvem Bischofstein, alias Bišík. Oblast Jiráskových skal pro mě byla včetně Černého jezera a zříceniny hradu Skály ohromným překvapením. Díky tomu, že bylo pochmurné počasí a všední den, poštěstilo se mi a tu nádheru jsem si mohla užívat naprosto nerušeně. Jelikož jsem na sobě už pár kilometrů po výstup z vlaku pociťovala přicházející chřipku, na zříceninu se mi dvakrát nechtělo, ale když jsem se tam vydrápala, zůstala jsem v úžasu, jaké místo jsem to zas úplně náhodně objevila. Zřícenina má svoje kouzlo a nabízí boží výhled. Pokud tak přemýšlíte, kam na krásnou procházku na Broumovsku, volte Jiráskovy skály.
2. den - Adršpašsko-teplické skály
Na sobotu jsem měla koupenou online vstupenku do Adršpašsko-teplických skal. Ano, čtete dobře. Ano, koupenou vstupenku a ano, na sobotu. Jelikož je říjen, doufala jsem trochu, že už nebude tolik znát masový turismus, který je zde v úplně jiném měřítku, než to znám z Českého ráje. Vlastně se vůbec nedivím, že tu musí fungovat rezervační systém na vstup. Nedivím se, ale smutek který ten fakt provází netajím. V Ádru jsem byla naposledy před 23 lety. Tehdy jsme tu byli na rodinném výletě, ze kterého si pamatuji hlavně mluvicího plyšáka v místní restauraci. Co jsem si ale nepamatovala bylo to, jak rozsáhlá oblast těchto skal je a kolikrát tu člověk vystoupá desítky schodů, které nakonec zase sejde dolů. Taky strážce parku, které jsem ve skalách potkala na pěti místech a pořád z nich mám rozpolcené pocity. Kdy jsme se dostali do tohohle bodu? Do bodu, kdy musíme přírodu zamykat, ochraňovat pod hrozbou pokut a všudypřítomných zákazových tabulek. Když jsem se se strážcem parku bavila o tom, kudy ho plánuji projít, bylo mi smutno, když mě upozorňoval na to, že stoprocentně nesmím vstoupit mimo značené trasy. Hlavou mi jen problesklo, kolik lidí mu to tu odkývá a o pár metrů dál pak vědomě ničí to, co nám zde příroda zanechala. Za toho strážce jsem v konečném důsledku byla ale vlastně ráda. Byl to snad jediný česky hovořící člověk, kterého jsem v celém Ádru potkala. To mě po těch 23 letech vážně překvapilo.
Starosta a Sarostová, Milenci, Gotická brána. I přes rezervační systém mě to nutilo rychle tudy prolétnout. Lidí tu bylo mraky říjen neříjen. Když jsem se ocitla na naučné stezce vedoucí do Teplické části skal, rozhostil se všude klid. Bylo až děsivé, jak extrémně rozdílná atmosféra těmto dvěma částem vládne. Stoprocentě můžu říct, že část Teplických skal mě ohromila daleko víc. Nejen odlišnou atmosférou. Nejen tím klidem. Ale jakoby tu člověk najednou prošel do jiného energetického pole. Lidé se tu daleko více smáli. Daleko více mluvili česky! Ustal tady všechen ten spěch a rozruch, který zůstal zaseknutý někde mezi Adršpašskými skalami. Objevil se až u zříceniny hradu Střmen. U místa, kde se dalo našlápnout na první z tři sta schodů vedoucích na vyhlídkovou plošinu Střmenu. A musím říct, že ty schody byly to nejmenší zlo. Masa lidí, která se na nich hrnula střídavě nahoru a dolů a panika lidí, kteří se zasekli někde uprostřed a nevěděli sami kudy kam mě chvíli nutily přemýšlet, jestli to za to stojí. No a co myslíte? Jako vždy jsem se po výstupu na nejvyšší bod Střmenu přesvědčila o tom, že stálo! I když by to bez těch lidí bylo zřejmě daleko příjemnější. Prošla jsem Teplickými skalami a zamířila na rozhlednu Čáp. Tady v těch místech už bylo znát, že jsem na okraji skalního města. Lidí tu ubývalo a klidu přibývalo. Jestli tak zvažujete, že si projdete pouze část skalního města, doporučuji stoprocentně tu teplickou. Ohromí vás! A nezapomeňte, že projít tohle rozsáhlé skalní město není ledajaká sranda. Uznávám, že s teplotou a rozjíždějící se chřipkou může být to vnímání trochu zkreslené, ale ještě jsou tu moje kolena, která hovoří jasně. A to co říkají není nic, co by se dalo publikovat.
3. den - Broumovské stěny
Slunce vždycky nakonec vyjde, i když to vypadá, že ho mraky navždy zastíní a dešťové kapky rozpustí i ty nejjemnější paprsky, které se snaží prodrat na povrch. Tak bych shrnula třetí den, kdy jsem se vydala na Hvězdu a k místu, které jsem na Broumovsku chtěla navštívit snad ze všeho nejvíc - Kamennou bránu. Ráno jsem se probudila a nejenže jsem měla asi největší knedlík v krku, totálně ucpaný nos a hlava mi třeštila, ale pohled z okna také nebyl úplně příjemný. Pršelo. A mně hlavou problesklo jenom "né, dneska né". Vzhledem k okolnostem jsem si řekla, že na Hvězdu dojedu autobusem. A tak jsem taky udělala. Přišla jsem k okouzlující barokní kapli Panny Marie Sněžné a spolu s dvěma dalšími turisty se tady chvíli kochala kouzelnými výhledy (čti výhledy do mlhy a mračna). Najednou se u mě objevila starší polská dáma a chtěla ukázat cestu do Broumovských stěn. Poté co jsem se ji snažila na značkách a mapě ukázat, že má jít opravdu tudy, kudy jí ukazuji se začaly mraky roztrhávat. Tak jsem si řekla, že to prostě dám a na tu Kamennou bránu se vydám. Hřebenem od Hvězdy jsem procházela naprosto okouzlená. Vůbec jsem nestíhala pobírat tu nádheru, kterou zde příroda vytvořila. Naprosto famózní skalní útvary, průrvy a opět ty již tradiční stoupačky nahoru dolů. Nad Liščí roklí jsem si všimla odbočky na Kamenné hřiby. Musím se přiznat, že jsem tyhle skalní útvary zaznamenala několikrát na různých fotkách, ale že na ně narazím zrovna na Broumovsku mi vlastně vůbec nedošlo. Další kouzelné místo. Došla jsem až k Zaječí rokli odkud jsem se vydala ke svému hlavnímu cíli. Slovy nejde vyjádřit, jak zvláštní cesta ke Kamenné bráně byla. Možná, že tomu vtisklo atmosféru to podzimní počasí. V lesích byla šílená tma, i když mezi větvemi stromů znatelně prosvítaly sluneční paprsky. Prostoupil mě zde zvláštní pocit tísně, který semnou šel až přímo ke Kamenné bráně. Výstup k ní byl rozhodně náročnější, než jsem očekávala. Fyzicky i psychicky. Jakmile se přede mnou zjevilo okno do nebe a v něm stojící anglicky hovořící turista, který křičel na celé Broumovsko slovy "wow, this is amazing", moje mysl se okamžitě zklidnila.
Najednou jsem v tom okně se slzami v očích stála i já. A nevěřila, že je vůbec reálné, aby takové místo existovalo. Měla jsem pocit, že stojím v nějaké zvláštní bublině, ve které je tohle místo schované. Vůbec se mi nechtělo pryč. Byl to magický okamžik a další z těch momentů, který se mi vryl hluboko do srdce. Cestou zpátky k Zaječí rokli ten tísnivý pocit nepřišel. Návštěva Kamenné brány mnou pohnula. Tak, že bych tomu nikdy nevěřila. A co víc, nebylo to jediné místo, které ve mně v té chmurné neděli, která se bez povšimnutí přehoupla do slunečného dne, vyvolalo silné emoce. Cestou do Police nad Metují mě totiž čekalo ještě jedno místo - Ticháčkova kaple. Místo, kde jsou slova zbytečná. Pokud tak chcete zažít magický, emotivní výlet, vydejte se ke Kamenné bráně a do Ticháčkova lesa v Suchém Dole.
4. den - Ostaš stále čeká
Broumovsko je pro mě láska na první pohled. Oblast, do které se stoprocentně budu vracet. Těch 410 km², na kterých se CHKO Broumovsko rozprostírá jsem totiž v rámci své čtyřdenní návštěvy projít nezvládla. Stejně tak jako skalní město Ostaš, na které jsem se těšila celé předchozí tři dny. Jenže jestli se v neděli všechny mraky nakonec roztrhaly, tak v pondělí to v plánu určitě neměly. Lilo jako z konve, mně bylo čím dál tím hůř a jediné, po čem jsem toužila bylo jet domů. I když jsem vnitřně cítila zklamání, že jsem se na Ostaš nedostala, byť to bylo původně první místo, díky kterému mě Broumovsko začalo lákat, nastoupila jsem nakonec v Polici na autobus a šťastná se z Broumovskem rozloučila. Určitě ne ale na dlouho...
