Čím víc se toulám přírodou a čím víc a víc kilometrů věnuji svým výletům, tím častěji přemýšlím o tom, jak moc jsem vděčná, že jsem se touhle cestou kdysi vydala. Tím častěji mi v hlavě běhá příběh toho, jak jsem se vlastně ocitla v bodě, kdy se hiking a příroda staly neodmyslitelnou součástí mé identity.
Úplně jiný svět
Když si vzpomenu na svoje mladší já, vybavuje se mi úplně jiný člověk. Vzpomínám si, že jsem tíhla k výtvarnictví. Docela ráda jsem kreslila a moje okolí mě v tom podporovalo. Pamatuji si, že jsem dokonce měla vlastní malířský stojan a cítila se tenkrát v pokojíku našeho bytu jako Picasso. Měla jsem velkou zálibu v módě. Ale ne ledajaké módě. Bavila mě nekonvenčnost a nebála jsem se to dát najevo. Vyžívala jsem se v nakupování. Největší radost mi dělalo, když jsem si mohla koupit další a další originální doplňky do vlasů, nebo kombinovat nekombinovatelné kousky oblečení. Milovala jsem, když jsem si nově nalakovala nehty, nebo když jsem si každou chvíli barvila ofinu jiným odstínem modré či fialové. Čím víc jsem toho doma měla, čím víc bižuterie jsem si na sebe navlékla, tím jsem si připadala lepší. Stejně tak jedinečnější tím víc, čím víc jsem se lišila od nudně oblečené společnosti. Nebála jsem se toho. Dodnes to moc nechápu, nicméně věřím, že i tohle muselo být součástí mojí cesty, která mě zavedla až sem. Po čase mě tahle vášeň začala opouštět. Možná to bylo věkem a možná taky tím, že jsem absolutně neměla cit pro módu a už vůbec, ale vůbec jsem nebyla výtvarně nadaná, jak jsem si celou dobu bláhově myslela. Dětský sen o tom, že se stanu uznávanou módní návrhářkou byl nenávratně pryč. Dnes je to jen vtipnou historkou, ale věřím, že každý z nás nějakou takovou má. A když se nad tím zamyslím, je vlastně hrozně fajn, jak má člověk v mladším věku pocit, že může cokoliv. Jak má odvahu snít ty nejbláznivější sny. Co chci ale tímhle příběhem sdělit je hlavně to, že moje mladší já rozhodně nikdy a za žádných okolností nezajímala příroda, či jakýkoliv delší pobyt v ní. Určitě jsem nebyla to dítě, které by rodiče prosilo o naplánování nějakého super výletu. I když je to zvláštní, protože jsem díky prarodičům, kteří trávili podstatnou část svého života na venkově měla dost silné předpoklady k přírodě tíhnout.
A tím se dostáváme k největšímu paradoxu mojí cesty. Vzpomínám si, že jako malá jsem tohle všechno doslova nenáviděla. Co si tak pamatuji, nebyla naše rodina nějak výrazně turisticky založená. Vždycky jsme byli vlastně trochu víc ti chalupáři, kteří z města utíkali na víkend do přírody. Občas nás ale naši v dobré víře brali na výlety. Do kopců, nebo do lesů. Občas na nějaký zámek či hrad. A já to nesnášela. Nebavilo mě to, neviděla jsem v tom žádný smysl a vždycky jsem to uměla dát značně najevo. Většinou se ze mě tak po dvou kilometrech cesty stala nesnesitelná ubrečená holka, která dokázala převrátit celý den v totální katastrofu. Chalupa bylo asi jediné místo spjaté s přírodou, které mi nevadilo. Když ještě žili moji prarodiče, na chalupu jsem jezdívala na prázdniny. Vlastně si ale nepamatuji, že bychom tu trávili tolik času, jako v posledních letech. I přesto je ale tahle stavba v samém srdci Českého ráje jedním z nejdůležitějších pilířů mojí cesty. Na chalupě to voní vzpomínkami. Vzpomínkami, které mě utvrzují v tom, že nejšťastnější člověk může být, když je tam, kde se cítí sám sebou. Jestli si totiž vzpomínám na nějaké štěstím naplněné okamžiky svého dětství, či puberty, jsou to právě chvíle strávené tady. Jsou to vzpomínky na to, jak ze stráně od chalupy vyhlížíme naplněnost koupaliště. Jsou to vzpomínky na pády z houpačky, kterou nám postavil děda. Vzpomínky na babiččiny vdolky s povidly. Na Puňťu - sousedovic psa, který byl můj nejlepší parťák. Na sklízení brambor na poli. Učení se chůze na chůdách. Rozdělávání ohně a hledání spadlých buřtů mezi uhlíky. Hledání hub a běhání kolem chalupy. Vaření bylinkových čajů a nepoživatelných lektvarů ze sedmikrásek smíchaných s dalším kvítím. Chytání lučních kobylek, válení sudů a sjíždějí stráně na plachtě. A dalo se by se pokračovat mnohem delším výčtem zážitků. Chalupa byla nejen místo, které mi nevadilo. Chalupa byla už tenkrát místo, které mě formovalo. Místo, kde jsem to již tenkrát podvědomě milovala.
Mimo chalupu tu byla ještě jedna věc. Ačkoliv jsme nebyli nikdy extra sportovně založená rodina, jezdili jsme občas v okolí na kolech. Zpočátku moc nebyl rozdíl v tom, jestli mě naši brali na pěší výlet, nebo na vyjížďku na kolech. Můj přístup byl naprosto stejný. Časem se tohle ale změnilo. Pamatuji si dodnes zlomový výlet, kdy mě jízda na kole začala bavit. Mohlo to být někdy před mojí dvacítkou. Kamarádka mě tenkrát vytáhla na celkem dlouhou projížďku Českým rájem. Do té doby jsem tolik kilometrů na kole neujela a možná to, že jsem překonala sama sebe vedlo k tomu, že jsem si jízdu na kole tolik zamilovala. A spojení chalupy a jízdy na kole na sebe nenechalo dlouho čekat. Naši jezdili na chalupu autem, já na kole. A to byl další střípek, který utvářel mojí cestu až sem. Při první cestě na chalupu jsem si okamžitě zamilovala okolí rybníku Věžák. A tehdy to začínalo nabírat na obrátkách. Na kole jsem lítala všude možně. Bavilo mě objevovat nová místa. Šlapat na kole do kopců, ze kterých se šlo rozhlédnout do krajiny. Plánovat cesty tak, aby vedly novými místy. Přidávat kilometry každou další vyjížďkou. A tahle vášeň mi vydržela několik let.
Zlomové okamžiky
Řekla bych, že jeden z největších zlomů nastal v roce 2019, kdy jsem se přestěhovala do Mladé Boleslavi. Města vyhlášeného automobilovým průmyslem, který se na životě místních obyvatel pěkně podepsal. Netrvalo dlouho a došlo mi, že odsud budu ráda mizet. A tak jsem se kromě běhání na Radouč (to bylo mimochodem jediné místo v Boleslavi, které mělo nádech přírody) vydávala pravidelně prozkoumávat nová místa. A to ať už na kole nebo pěšky. A protože jsem se na většinu těch míst dostala poprvé a bylo to pro mě osobně jakési překonání svojí bubliny, každý nový cíl jsem si jako vzpomínku fotila a můj instagramový profil začínal připomínat galerii vzpomínek, které se k těm místům vázaly. Následoval rok 2020, příchod pandemie, lockdown a vše ostatní, co jistě nemusím připomínat. Už si ani nevzpomínám proč, ale tehdy začaly moje pěší výlety převažovat. Najednou jsem prostě potřebovala chodit. Být v přírodě, čerpat energii a možná utéct před světem, který se tou dobou otáčel vzhůru nohama. Někdy tou dobou jsem začala přemýšlet o tom, že by bylo fajn věnovat téhle galerii vzpomínek samostatnou kapitolu a založila jsem si druhý instagramový profil, tenkrát ještě pojmenovaný jinak, než dnes. Čím víc se feed plnil fotkami z lesů, skal a vyhlídek, tím víc mi docházelo, že mě tohle město dusí. A tak přišlo v roce 2021 další stěhování. Blíže k horám, blíže k jakékoliv přírodě, blíže k chalupě a hlavně, blíže k mému já. A jestli byl rok 2019 jedním z těch, které moji cestu ovlivnily, tak rok 2021 byl tím nejzlomovějším. Najednou jsem měla všechna svoje vysněná místa za rohem. Změnila jsem práci a dostala se na pozici, která vyžaduje velkou dávku psychohygieny, kterou jsem nacházela právě v přírodě.
A tak začala jízda, která pokračuje dodnes. V roce 2021 jsem, vlastně ani nevím proč, změnila název svého Instagramu. Zamilovala jsem si Jizerky. A tajuplné Lužické hory. Moje láska k Českému ráji a zvláště pak k oblasti Hruboskalska sílila tím víc, čím víc jsem zjišťovala, že jedno místo člověk může navštívit klidně milionkrát a nikdy, ale opravdu nikdy to nebude ten stejný zážitek. V roce 2021 nás také opustil můj děda. Děda, bez něhož by se tahle cesta nikdy neodehrála. Člověk, který mi od mala nevědomky vštěpoval lásku k přírodě. A ještě jedna maličkost. Ve stejném roce jsem stihla prodat svoje kolo s plánem koupit si na jaře nové. K tomu už ale nedošlo. Když jsem totiž uvažovala nad tím, jaké si koupit, přebírala jsem tak dlouho, až mi do cesty přišla kniha o Zlaté stezce Českého ráje. Knížka, po jejímž přečtení mi došlo, že tohle je to, co chci - chodit na místa, kam se na kole nedostanu. Chodit od rána do večera naší krásnou přírodou. A spojit tuhle lásku s tím, co jsem milovala kdysi a to je psaní. A myslím, že moje cesta Zlatou stezkou mi tuhle vášeň jen a jen potvrdila. Není náhodou, že vedla k založení tohohle webu. A nejen to, vedla k mnoha dalším cestám a plánům pod hlavičkou mywayaway.
MYWAYAWAY
Mywayaway je důkazem toho, že pokud něco děláte jen proto, že musíte, nikdy to nebudete dělat s láskou. Nikdy v tom neuvidíte smysl. Nikdy se v tom nenajdete. Pokud si však cestu najdete sami, budete to milovat.
