100 KM ČESKÝM STŘEDOHOŘÍM

Seznamte se, Zlatá stezka Zemí hradů!

Co se vám vybaví, když se řekne České středohoří? Kopce? Nádherná krajina a internetové snímky západů slunce? Milešovka? A co takhle dálková turistická trasa propojující převážnou část zřícenin, kterých je tu nespočet? Tak taková přesně je Zlatá stezka Zemí hradů. 89 kilometrů dlouhá trasa vedoucí z Budyně nad Ohří do krásného historického městečka Úštěk.

Proč na stezku Středohořím?

Když jsem se letos v červnu vydala na Zlatou stezku Českého ráje, neměla jsem ani tušení, že mě ještě jedna zlatá trať letos čeká. A že se za pár týdnů přesvědčím o tom, že není stezka jako stezka, jakkoliv jsou jejich názvy na první pohled podobné. Jenže na mě po pár dnech dolehla klasická otázka, co dál? Pár týdnů po návratu z ráje jsem cítila, že energie získaná z téhle cesty pomalu vyprchává a začala jsem se rozhlížet po dalších dálkových trasách. Když jsem objevila stezku Zemí hradů, měla jsem hned jasno. Středohoří je totiž oblast, do které se už pár let toužím podívat. A navíc to byl trochu protipól Českého ráje, který mám prolezlý křížem krážem. Středohoří pro mě bylo naprosto neprobádané území. Oblast, kterou jsem chtěla poznat. A stejně tak neprobádané pro mě bylo i to, že jsem se pro tuhle cestu rozhodla v podstatě z hodiny na hodinu.

Budyně nad Ohří - Třebenice

A je to tady. Včerejší rychlobalení po návratu z práce, ranní budíček a vyrážím na vlak. Než jsem se ráno vůbec dopravila na místo startu, zabralo mi to víc než 4 hodiny. Už dávno jsem věděla, že to bude ta nejhorší část dne. Když jsem se posledním spojem blížila do Budyně nad Ohří, musela jsem se celkem smát. Nejenom tomu, že jsme míjeli obec Přestavlky (jaká náhodná spojitost se Zlatou stezkou Českého ráje), ale zároveň v dáli vykukujícímu Hazmburku, který mě po vstávačce v půl 5 ráno doslova děsil. Po příjezdu do Budyně jsem zamířila rovnou k hradu a následně po stezce vstříc novým místům. Projít Budyňským lesem byl celkem očistec. Doslova proplétačka mezi padajícími žaludy. Do hlavy mě jeden trefil v podstatě až na konci lesa. Úspěch. Celou cestu mě provázel tok řeky Ohře. Přes most J. E. Purkyně přímo k zámku Libochovice, kde je nádherná zámecká zahrada. Až jsem se tu v tom zpoceným triku a s narvaným báglem na zádech cítila víc než trochu nepatřičně. V zámku nelze minout expozici libochovického rodáka J. E. Purkyně. A najdete tu i krokodýla. Mizím dál k dnešnímu hlavnímu cíli - hradu Hazmburk. Cesta vede po silnici, kde lze celkem snadno minout polňačku vedoucí na vrchol. Další očistec. Polní cesty a louky jsou takové moje kuří oko. Nemám je ráda. Moje infantilní já na nich všude vidí zvěř všeho druhu. Jako kdybych se snažila vyskočit do nebe, když mi před nohami proběhne myš. Zasměju se sama sobě, napíšu zprávu kolegovi do práce, že jsem potkala první zvířátko a jdu dál. Pod Hazmburkem jsou kolem dokola ovocné sady, které působí uklidňujícím dojmem a myš je v tu ránu zapomenuta. Na vrcholu pak dvě věže - černá a bílá. Po červené sem zřejmě moc lidí nepřijde. Cesta je tu trochu jako průchod malým pralesem. Stejně tak dolů k Luckému mlýnu, odkud se už do cílových Třebenic táhne stezka po silnici. Alespoň ty všudypřítomné kopce ten asfalt trochu kompenzují.

Třebenice - Velké Žernoseky

Druhý den začal v Třebenicích. Když jsem tudy procházela, měla jsem dojem, že se tu zastavil čas. Místní stáli frontu před řeznictvím a já zoufale hledala kafe. Marně. Zaujal mě ale protipól památkového Kostela Narození Panny Marie a naproti stojícímu zrekonstruovanému Městskému úřadu, který mi do charakteru Třebenic vůbec nezapadal. Kafe jsem se pokoušela najít i v informačním centru. Marně. Hned z rána mě čekal první dnešní výstup - na vrch Košťál, kde se nachází zřícenina hradu Košťálov. Středohoří si mě každým výstupem získává víc a víc. Ty kopcovité výhledy jsou naprosto boží. Zkouším rozeznat, který z nich je Lipská hora, můj dnešní favorit. Už tady, a ještě několikrát na celé trase mě fascinuje, jak hezky a zajímavě má Středohoří zpracované turistické tabule. Z Košťálova mířím nejprve příjemnou lesní cestou a poté po silnici k zámku Skalka. Je tu úžasná vyhlídka. Tady už s jistotou vím, kde je ona Lipská hora. Místní mi to říct neuměli, ale ony turistické tabule mi informaci daly. Cesta vede dál kolem obory Krásná a dále na zříceninu hradu Oltářík. Pod Oltáříkem je na klidném místě přístřešek jako dělaný pro chvilku oddychu. Odsud pak pokračuji červenou trasou přímo na vrchol Lipské hory. Řeknu vám, vystoupat na ni byl teda celkem masakr. Nicméně masakr, který fakt stál za to! A nic proti tomu masakru, když se chcete dostat zpátky dolů. Tady jsem nejvíc vděčná, že mám na nohách pořádný boty a v rukách trekové hole. Klesání do obce Medvědice prochází nádherným lesem, který mě v myšlenkách vrací do dětství. Do let, kdy jsme chodívali do našeho kacanovského lesa na houby. S dědou a babičkou. Já to nesnášela, chodit lesem. Ségra bloumala po březích hledajíc klobouky hub a brácha mlátil klackem do stromů. Idylka. Vzpomínky. Paradox, že když jste k něčemu nuceni, zprotiví se vám to, ale jakmile si cestu najdete sami, zamilujete si to. Myšlenkami jinde, přecházím krásnou louku pod horou a následuje cesta do Milešova. Královnu středohoří ale nechávám na zítra.

Milešov - Velké Žernoseky

Třetí den nemohl začít lépe. Povedlo se mi totiž sehnat kafe ještě před výstupem na Milešovku! Litoměřice mě v tomhle směru zachránily. Den je hned tak nějak lepší, když vám ráno zpestří nejen káva, ale taky super milá obsluha v pekárně, která přesně ví, proč jste tam vstoupili.

S úsměvem od ucha k uchu se vydávám na královnu Středohoří. No, popravdě mě to po pár metrech stoupání přešlo a klasicky začínám nadávat. V kopci se předháním s jiným turistou a lidi, kteří z Milešovky schází dolů jsou pro je jako trn v oku. V minutě, kdy jsem se ocitla na vrcholu Milešovky, začlo klasicky lejt. Ne pršet, ale lejt. Něco jako když jdu v našich končinách na Ještěd, že se jako rozhlédnu po krajině. Jasně, Dominiko. Milým překvapením je tu pro mě kromě toulavé kočky taky útulna, o které jsem netušila. Škoda mi. Stezka se z Milešovky vrací po červené, nicméně já scházím po zelené turistické značce, zakuklená v kapuci od bundy, do Velemína. Opakovaně se přesvědčuji, že sestupy jsou to nejhorší. Začínají mě šíleně bolet nohy a fouká protivný vítr. Nicméně i tak se mi povedlo dojít přes zříceninu hradu Opárno k Černodolskému mlýnu, kde si dávám první teplé jídlo na trase. Kromě kozí farmy je tu i mraky cyklistů a turistů. Není se co divit. Odsud až do Žernosek vede nádherné, klidné údolí. V Žernosekách je to trochu, jako by vás někdo transportoval do Mikulova. Vinařská stezka, která tudy vede je toho důkazem, stejně jako nádherné vinice kolem. Přívozem se z Malých Žernosek rázem ocitám v těch Velkých, kde dnešní etapa končí. Nicméně ne hned. Ještě než den skončí, zamířím po cyklostezce k hlavnímu cíli v Žernosekách, kterým je vyhlídka Tři kříže. Když z cesty vidím tři kříže, majestátně se tyčící na vrcholu, nemám vůbec pocit, že bych se tam měla po svých dneska dostat. Celý den mi zlobilo trasování v hodinkách, takže jsem vlastně moc neměla ponětí, kolik v nohách mám a kolik toho ještě cestou k vyhlídce a zpět přibude. Něco mi ale říkalo, že těch pár nastoupaných metrů litovat nebudu. A je to tak! Při výstupu nahoru jsem nebyla jediná, kdo nadával. Dvě starší turistky prý touhle stranou na vyhlídku míří poprvé a dolů tudy prý rozhodně nepůjdou. Tohle místo je naprosto famózní, o tom žádná! Prý je to tu vyhlášeným místem zamilovaných párů. Když budete mít štěstí, pod nohami vám tu prolítne ohrožená ještěrka zelená. Boží zakončení třetího dne.

Velké Žernoseky - Třebušín

Čtvrtý den na stezce začal jinak než dřív. Připojil se ke mně totiž můj kamarád Jakub. Když jsme si domlouvali, že se na jeden den připojí, ani jsem netušila, jak důležitý bude to, že semnou půjde zrovna čtvrtou etapu. Středohoří mi dává zabrat, není to procházka Českým rájem. Nohám se nechce. Hlava stagnuje. Puchýře jsou, náplast na ně ne. Se zvonícím budíkem doufám, že Jakub zaspal a nikam se nejde. Nestalo se. Ale když se ráno společně ocitáme ve Velkých Žernosekách, je mi jasné, že v přítomnosti tohohle člověka se dnes do Třebušína dostanu. Po prvních pár kilometrech a stovkách vtípků se dostáváme na zříceninu hradu Kamýk. Stále mě nepřestává udivovat, jak ty kopce vypadají od cesty děsivě. Když pak člověk vyleze nahoru, má najednou pocit hrdosti. Po Kamýku následuje zastávka v hospodě na Hlinné, jediné místo, kde se lze dnes dobře najíst a osvěžit půllitrem piva. Hurá na Plešivec, místo, které nás překvapilo svým charakterem. Tady jsme potkali snad jediného turistu za celý den. Docela mě překvapuje, jak je Středohoří prázdné. Možná to ale není Středohořím, ale stezkou, po které se asi málokdo vydá. Přitom je tu toho mraky, co objevovat. Stejně jako nádherné vyhlídkové místo Hradiště, které nás z Kubou doslova ohromilo. Přes Mentaurov jsme došli do Skalice, odkud se táhl šílený krpál až na Dlouhý vrch. Cesta to byla ale nádherná. Trochu jako někde v Jizerkách. Výhledy na jedničku. Tady nastala moje dnešní největší krize. Kubova energie a dobrá nálada mě ale táhla dál a i když jsem měla pocit, že jsou moje nohy doslova dřevěné, hra "myslím si myslím", která mě opět vrátila do dětství, mě stále vedla kupředu. Koneckonců nás čekal highlights dnešního dne. A jestli jsme si na Plešivci mysleli, že je ten výstup "o hubu", tak Trojhora byla doslova třikrát taková. Vražedná, ale naprosto famózní! Na každém vrcholu jsem tak nějak získala energii a bolavé nohy byly tu a tam. Dojít do Třebušína už byla brnkačka.

Ne Třebušín - Úštěk. Jenom Úštěk.

Pátý den na stezce byl vlastně úplně mimo stezku. Oficiálně stezka pokračuje z Třebušína do Úštěku. Po návratu ze včerejší etapy jsem si ale nějak nedokázala představit, že ráno vstanu, půjdu x kilometrů do cíle a až teprve tam se vydám prozkoumávat místa, která měla být dnešním hlavním bodem zájmu. Cesta z Třebušína je podle mapy totiž "celkem nuda". Zlatá stezka. Ještě nedávno jsem vůbec netušila, že se na ni vydám. A najednou koukám do mapy a bojuju s myšlenkou: "A co se stane, když to nedokončíš?" Nic. Naprosto nic. Na stezku jsem se nevydala proto, abych bezhlavě šla a trpěla bolestí. Vydala jsem se na ni, abych poznala krásy Středohoří a místa, která jsem si přála dlouho navštívit. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že to ráno vezmu do Úštěku vlakem a projdu si "pouze" desetikilometrový okruh na Helfenburk a Kalvárii, dostavila se obrovská úleva. Úleva, že si dovolím změnit plány. Když je totiž vaším cílem samotná cesta, nikdy nemůžete mít pocit, že jste něco vzdali, že jste pochybyli. Takže jsem se rázem ocitla v Úštěku. Naprosto ohromena tím, jak krásné, historické městečko to je. Autobusem jsem popojela do obce Ostré a odsud se vydala nejprve přes Ptačí důl na zříceninu hradu Helfenburk. Vstupné je tu dobrovolné, ale výhled z věže je tak fascinující, že bych se bez vhození příspěvku do kasičky styděla odejít. Helfenburk má zvláštní dobovou atmosféru. Červenou naučnou stezkou jsem se dostala zpátky do Ostré. Byla to taková zážitková cesta. Něco jako když se zničehonic objevíte v pralese a máte se dostat pryč. V Ostré jsem se pak vydala na Kalvárii, kterou jsem toužila dlouho navštívit. Zub času se na tomhle poutním místě podepsal a atmosféra je tu pochmurná. Výhledy ale opět nádherné. Na svém stém kilometru končím v Úštěku tuhle vražedně krásnou cestu.

Díky Středohoří, budu si tě pamatovat! Budu si pamatovat, jak náročné, ale nádherné jsi. Budu si pamatovat, jak jsem zoufale hleděla na každý následující kopec a potom se z něj s hrdostí rozhlížela do krajiny. Budu si pamatovat, jak jsem se jedním bleskovým rozhodnutím dokázala podívat na několik vysněných míst. A budu si pamatovat větu, kterou jsem si přečetla v knížce cestou do Třebenic. Větu, která vystihuje každý jeden výstup na vrcholy stezky. "Neexistuje nic dobrého a špatného", řekl Shakespeare, "to jen naše myšlení způsobuje tento rozdíl"

Tip na cestu

Na konci každé etapy je možnost využití ubytování. Pokud byste si ale svoji cestu plánovali narychlo jako já (čímž jsem si zajistila, že v ubytováních nebyla jediná volná postel) a stejně jako já si zatím netroufáte na nocování venku, doporučuji využít některé ubytování v Litoměřicích, odkud se pohodlně vlaky, či autobusy vždy do výchozího bodu dostanete.