RESTART V JESENÍKÁCH

Když mi moje lékařka poprvé zmínila nabídku odjet do lázní, znělo mi to trochu jako fór, kterému jsme se opakovaně smála. Jelikož ale nebyla první, která mi tuhle možnost nabídla, začala jsem nad tím reálně uvažovat. Je to pár měsíců zpět, kdy jsem poprvé začala přemýšlet nad tím, že je možná na čase vystoupit z koloběhu běžných dní a dovolit si zavřít alespoň na chvíli dveře za neustále se zvyšující rychlostí běžného života. Dát si pauzu. Mít možnost poodstoupit od situací, ve kterých se člověk točí stále dokola. Mít možnost přiznat si věci, kterých se mnozí z nás ve svém stereotypu bojí. Zároveň to ale znamenalo zavřít na tři týdny dveře za Českým rájem. Protipólem opuštění známých míst bylo ale lákadlo poznání těch nových. Ve chvíli, kdy jsem totiž začala řešit konkrétní lázně na pomezí Jeseníků a Rychlebských hor, velmi rychle mi začalo docházet, že tady tahle možnost stojí ve správnou chvíli. Chodila jsem doma kolem lednice, na které mám přidělaný svůj visionboard na rok 2025 a pokaždé, když jsem v něm zahlédla obrázek Pradědu a Borůvkové hory, blesklo mi hlavou to strašlivé klišé, že je všechno přesně tak, jak má být.

Pro svůj třítýdenní pobyt v lázních jsem si nakonec zvolila Schrothovy léčebné lázně v obci Lipová-lázně. Zpětně to hodnotím jako skvělou volbu, i když mě po příjezdu do tohohle koutu republiky dost překvapilo, jak tiché a možná trochu zastavené v čase to tady je. Možná právě tahle atmosféra dodala mému pobytu to pravé, co moje duše potřebovala. Těžko říct, jestli má tohle místo takovou atmosféru běžně, nebo jestli se na tom stále podepisují následky povodní, které lokalitu zasáhly v září 2024. Já ale po pár dnech věděla, že jsem na místě, kde teď prostě zrovna být mám. Kde mám nasávat klid, všímat si maličkostí, které v běžném životě většina z nás přehlíží, plnit si svoje cestovatelské sny a vlastně trochu sobecky jet v tomhle lázeňském režimu, kde nemusím zhola nic kromě sbírání razítek do lázeňské knížky.

Samozřejmě moje „nemusím zhola nic“ mělo i tady podobu „chci být co nejvíce v lesích, chodit, běhat a objevovat skvělá místa“. A tohle zhola nic začalo krátce poté, co jsem se adaptovala na nové prostředí a zjistila, že na každou stranu, kam se tu člověk vydá se za chvilku dostane do naprosto klidných, krásných kopců, ze kterých jsou naprosto famózní výhledy. A když teď nad tím tak přemýšlím, vracím se do toho pocitu, kdy jsem si večer chodila sedat do trávy nad Lázeňský vrch a jen tak pozorovat západ slunce. Ten klid, to ticho. Jen zvuky přírody a přítomnost okamžiku. Někdy jsem se procházela sem a tam, někdy jen seděla v kopci s foťákem v ruce. V ty momenty by člověk nejraději zastavil čas.

Prostoru na moje průzkumy bylo celkem dost a tak jsem neotálela a hned druhý den nasadila běžecké boty a vyběhla směrem na Javořík. Další den jsem se vydala do Jeseníku, odkud jsem si udělala odpolední výlet na Křížový vrch. Z Lipové je to do Jeseníku kousek, asi 4 km po turistické značce, nebo autobusem. Když jsem se do Jeseníku dostala poprvé, byl mi hned jasný ten rozdíl. Jeseník byl prostě taková větší civilizace, než Lipová. A to myslím pro Lipovou v tom nejlepším smyslu slova. K tomu, jak klidné tři týdny jsem tu zažila se ještě dostaneme, ale teď už na ten zmiňovaný Křížový vrch. K němu jsem se z Jeseníku dostala po značené turistické trase, která kopíruje křížovou cestu.

První páteční odpoledne bylo celkem jasné. Už když jsem se chystala do lázní, věděla jsem, že jedno z těch míst, které nesmím opomenout navštívit je Račí údolí a objekt zvaný Tančírna. Jak moc zvláštní ale návštěva tohohle místa bude jsem si nedokázala představit. Ale abych vás zbytečně neděsila, bylo to tu úžasné. Vydala jsem se sem z Javorníku přes vyhlídku Čertovy kazatelny. Nějak si neumím představit svoje výlety bez těch dechberoucích výhledů z kopců. Zalesněné Račí údolí sice nabízí výhledy opravdu pouze do zelených lesů a kopců, ale i tak byly s azurem nad hlavou skvělé. Tančírna působí jako oáza klidu a to i přes ruch, který zde zanechávají turisté. Jakoby tady byl o něco tišší, než kde jinde. Jakoby se tu nějak zvláštně rozplýval vzduchem. Pokud by se mě někdo ptal, jestli se má na tohle místo vydat, tak bych mu řekla, že stoprocentně a to trochu netradičně už jen kvůli výborné kávě a naprosto famózním cukrářským výtvorům, které si tu v tomhle prostředí můžete vychutnat.

Jak jsem ale psala, i přes tu krásu kolem byl pro mě tenhle výlet trochu zvláštní. Jelikož byl pátek a já se na něj vydávala až odpoledne po procedurách, dost mi nevyhovovalo, že bych měla ujít jenom 8 kilometrů. Strašně jsem zápasila s tím, že jsem si původně tohle místo plánovala spojit s výstupem na Borůvkovou horu a nachodit desítky kilometrů. Osmi kilometrový výlet je přeci úplně k smíchu. Proč bys šla 8 kilometrů, když umíš ujít 30, 40, 50. Když jsem tu ale potom seděla u kávy se zákuskem, tak mi došlo, že přesně proto jsem tady a přesně tohle tady musím začít dělat jinak. Byl to čtvrtý den, kdy jsem se tu ocitla a nedokázala jsem se poprat s pocitem, že jsem ještě nic nestihla. Že jsem ještě nevylezla na nejvyšší vrchol, nešla spát totálně vyřízená a nesplálila tisíce kalorií. Sáhnout si na to, že je člověk zaměřený na výkon, je děsně složitý. Má to spoustu souvislostí se vším, co v běžném životě dělá. A někdy v tom výkonu jede tak dlouho, že nemůže vnímat nic, než to. Když se mu nepodaří, aby to nějak ukočíroval a začne na něj dopadat tíha vlastních i okolních tlaků, přichází na řadu rady, které roztočí kolotoč. Kolotoč toho, kdy se z dobrého pocitu začne stávat něco, co vás ovládá. A taky něco, čím vás může kdokoliv vystavit pocitu, že je s vámi něco špatně. A tak jsem tady seděla a ptala se sama sebe, proč tuhle chvíli v oáze klidu boří myšlenky, že to není dost. A tak právě tady někde odstartoval proces, který byl tolik potřebný a táhl se mými myšlenkami po celou dobu pobytu v lázních.

A tak jsem si ten výlet rozpůlila a Borůvkovou horu zvládla další den. Ani tenhle výlet se však neobešel bez menších paradoxů. Byť důvodů pro můj pobyt v lázních bylo hned několik, tím hlavním bylo to, že jsem se potřebovala dostat mimo pracovní prostředí. Jo. Prostě jsem chtěla zmizet, na všechno se doslova vykašlat a nemuset řešit ani jeden požadavek. Nebýt stroj, který každým dnem víc a víc opouští svoje pocity. Stroj, který se čím dál více vzdaluje živé bytosti a co víc, který se každým dnem tak moc vzdaluje sobě, že se v zrcadle skoro nepoznává. Podat pomocnou ruku jednou sám sobě, ne těm kolem. Ne klientům, ne kolegům, ale sobě. Paradoxem ale zůstává, že jsem na Borůvkovou horu vyrážela z Bílé Vody, kde jsem vystoupila u psychiatrické nemocnice, jejíž součástí je také terapeutická komunita pro léčbu závislostí. Ten den se mnou autobusem do Bílé Vody jeli 3 lidé, z nichž jedním byla sympatická paní, profesí adiktoložka. A tak jsem tam seděla v autobuse, jela do Bílé Vody a poslouchala rozhovor o závislostech, sociálních dávkách a lidech bez domova. Pár dní od zmizení z práce mě tohle téma doběhlo, byť jsem byla stovky kilometrů daleko od svojí pomyslné pracovní židle. Ať to ale zní jakkoliv, jen jsem se tomu paradoxu pousmála, vyfotila kolegyni budovu psychiatrické nemocnice a vyrazila za svým snem na Borůvkovou horu.

Hned z počátku mě naprosto ohromila cesta, kterou jsem k výstupu na vrchol zvolila. Trochu netradičně jsem se nevydala po hřebenovce, ale zvolila jsem zelenou turistickou značku, která místy kopírovala cyklotrasu. Vykvetlý medvědí česnek by se tu dal sbírat desítky hodin. V životě jsem neviděla tak rozsáhlé plochy medvědího česneku, jehož vůně mě provázela pěkný kus cesty. Rozhledna na Borůvkové hoře se nachází na česko-polské hranici v nadmořské výšce 899 metrů. Když vystoupáte nahoru na rozhlednu, otevřou se před vámi nádherné kruhové výhledy. Vidět je i Praděd, který se stal později pomyslnou třešničkou na dortu mého Jesenicko – Rychlebského poznávání. Z Borůvkové hory jsem potom scházela na autobus do Javorníku. Na něj jsem si ale musela chvíli počkat a tak jsem si zašla na kafe na místo, které se nedá přehlídnout. Už když jsem mířila směrem do Račího údolí, fascinoval mě v Javorníku zámek Jánský Vrch. Díky jeho umístění je doslova nepřehlédnutelný a tvoří dominantu celého Javorníku. Osobně nejsem zámecký typ. Baví mě raději objevování vyhlídek a klidných míst. Historie nikdy nebyla mojí silnou stránkou a tak mě ani nenapadlo jít navštívit přímo objekt zámku. Kafe na na jeho nádvoří, po kterém si vykračoval pyšný páv, to ale bodlo. Navíc sem příjemně pálilo slunce a já si zas dovolila na chvíli zastavit v čase.

Je to proces. Proces, který není nejlehčí a někdy se zdá nezvládnutelný. Nakonec ale stejně jenom ty víš, jestli ty malé krůčky děláš, nebo ne. Tak bych asi charakterizovala středu 14. května. Středu, kdy se moje myšlenky střetávaly s protichůdnými rozhodnutími víc, než kdy jindy. A víc, než kdy jindy mě opět nutily přemýšlet nad rychlostí všeho kolem nás. Nad rychlostí nás samotných. Mě samotné. Nad tím, že se mi někdy točí hlava z toho, jak moc toho chci stihnout. A jak moc toho člověk stihnout musí, aby zvládal svět. A co kdyby prostě zbrzdil a tou cestou šel pomaleji. Týden v lázních mě nutil přemýšlet o tom, jak dny letí a kolik vysněných míst tu ještě mám. A pak tu přes den potkáš lidi, kteří ti jen pohledem dávají najevo, že tady není kam spěchat. A pak je mineš. A rázem bys chtěla zase stíhat všechno. A tak i když si sama slibuješ, že zvolníš a v běžeckých botách dáš „chabou“ pětku, ocitneš se najednou po šestikilometrovém stoupání u Obřích skal. Na místě, kde se ti derou slzy do očí, protože víš, že ti kopce pořád dávají víc a víc.

Mezi všemi těmi výlety a jízdami autobusem se stalo něco zvláštního. Něco, co se mi ale prostě občas děje. Instagram plný nádherných fotek míst, která si postupně ukládám do svého wishlistu, kde už jich čeká tolik, že vlastně ani nevím, kde se všechna nachází. A najednou tu bylo. Jedno z těch míst, které si mě k sobě jednoduše zavolalo. Boží hora! Projíždím Žulovou a vidím, jak se na vrcholu tyčí kostel, který jako bych už někde viděla. A viděla! Na svém wishlistu, kam bezmyšlenkovitě házím místa, na která se toužím podívat. Křížovou cestou jsem se sem nakonec vydala jedno deštivé odpoledne a myslím, že nejlépe vystihuje atmosféru tohohle místa konverzace, která přišla poté, co jsem fotku odsud poslala do našeho rodinného chatu. Mamka: Pěkný! Já: To není pěkný, to je boží!

V Jeseníkách jsem si za těch pár dnů zvykla na jednu zvláštní věc. Na jakoukoliv předpověď jsem se koukla, ta lhala. Radar jsem mohla sledovat od rána do večera, ale přišlo mi, že nikdy neodpovídal skutečnosti. Na déšť jsem si tak zvykla, že jsem se na další výlet vydávala se dvěma bundami odevzdaná tomu, že prostě nějak bude. A ono bylo!

Z Jeseníku na Čertovy kameny větrno tak, že jsem kapuci od bundy musela stáhnout na maximum, aby mi nahoře na vyhlídce neulétla kšiltovka. Cestou na rozhlednu Zlatý Chlum vedro, že jsem litovala dlouhých kalhot. Jakmile jsem se prošla po ochozu rozhledny a dala si tady malé pivo, přišel déšť. Déšť, který mě pronásledoval už do konce dne. Nerada uhýbám ze svých plánů, ale počasí mě v tom někdy dokáže zlomit. Tady jsem ale věděla, že mu to nevyjde. Na Rejvíz jsem prostě dojít chtěla a navíc jsem tak trochu doufala, že v lijáku tam budu sama. Jaké překvapení, když jsem celá zmáčená dorazila ke vstupu do rezervace. Ke vstupu v pravém slova smyslu. Placenému vstupu do přírody. Ani nohy tu ale nebylo a cestička k mechovému jezírku byla v dešti naprosto kouzelná a já si v přístřešku konečně oblékla suchou bundu, která byla za pár minut k nepoznání od té původní. Déšť. Díky těm prázdným lesům ho mám vlastně ráda.

O pár dní později se mi podařilo vychytat díru mezi dešti a jelikož jsem věděla, že to úplně není na nějaké dlouhé, časově náročné bloudění po lese, opět jsem si obula svoje běžecké boty a vydala se na místo, o kterém jsem slýchala od lázeňských hostů i od svých kamarádů, kteří ho v minulosti navštívili. Autobusem jsem dojela na Ramzovou, odkud jsem se vydala do nekončícího krpálu přes Klín směrem na vrchol Smrk. Ten ale nebyl cílem. U rozcestí Nad Horním barem jsem odbočila na neznačenou trasu a seběhla, tedy lépe řečeno opřená o hůlky se doklouzala k Lesnímu baru. Mrtvým údolím se k němu táhne cesta, která je nepříjemně vymletá, plná obrovských kamenů, po kterých fakt sbíhat nechcete. Co už se ale dalo, vracet se přeci nebudu. A i když se mi nepoštěstilo užít si atmosféru tohohle místa o samotě, kterou narušilo hned několik školních výletů, pochopila jsem, proč o tomhle místě tolik lidí mluví. Je totiž vážně skvělý. Nepotkala jsem zásobenější, vybavenější lesní bar, než tenhle. Potěšila mě možná pro někoho nemilá zpráva, že se zde nedá platit kartou. Umíte si představit, že takové místo narušíte něčím tak novodobým, jako je platební terminál, nebo QR kód pro bezkontaktní platbu? Já ne, proto to potěšení, které se leckomu v dnešní době může zdát nepohodlné.

Když jsem si splnila výstup na Borůvkovou horu, nějak jsem si myslela, že už nepřijde nic lepšího. Tenhle pocit jsem přisuzovala hlavně tomu, že jsem o Borůvkové hoře snila opravdu dlouho a paradoxně bez toho, abych věděla, co mě na ní tolik láká. Možná to byl ten hravý název, možná krásná rozhledna. Těžko říct. Každopádně jsem se pletla. Na můj poslední lázeňský víkend totiž vyšlo počasí, v jaké jsem ani nedoufala a já toho stihla tolik, aniž bych chtěla, paradoxně. Ono totiž možná, když člověk na tu pilu netlačí, tak se věci dějí přirozeně, pozvolna, bez stresu. Na sobotní ranní rozcvičku jsem mířila s tím, že jsem přemýšlela o mini výletu na Lánský vrch. Bylo to jedno z těch míst, které jsem také spatřila z autobusu. Fascinovalo mě. Nevedla k němu totiž žádná turistická cesta, ale přesto byly dvě židle a stůl vidět daleko v krajině. Zničehonic se objevily na menším kopci a já věděla, že tam musím. Dostala jsem ale tip i na pár lomů v okolí Žulové a když jsem začala studovat mapu, začal se můj mini výlet proměňovat v plán na trailový půlmaraton. Židle přišly na řadu jako první. Přes Žulovou jsem se dostala do Vápenné k lomu Vycpálek, kde jsem opět nestačila zírat, jak krásné to tu umí být. To největší překvapení bylo ale stále přede mnou. Když jsem se snažila místy běžet a místy skoro plazit po neskutečně kamenitém krpálu směrem na Medvědí kámen, myslela jsem, že vypustím duši. Jako bych ale tušila, že si tam jdu pro něco nezapomenutelného. O Medvědím kamenu jsem věděla od prvního dne, kdy jsem se ocitla v Lipové. Vůbec jsem ale neměla v plánu se na něj jít podívat. Ve chvíli, kdy jsem se ale vydrápala na vyhlídku, cítila jsem obrovskou vděčnost, že mi u některé z večeří jeden starší pán ukazoval fotky z výhledů, které tu objevil. Ty fotky ale byly nic oproti tomu, jak krásné ty výhledy byly ve skutečnosti. A tak jsem tu prostě jen zírala do kopců a nechápala, že můžu zažívat tyhle nádherné chvíle.

Praděd jsem odkládala. Odkládala jsem ho tak dlouho a tak dlouho jsem doufala, že bude poslední víkend dobré počasí, až jsem nechtěla věřit tomu, že se to vážně děje. Ráno jsem vyrazila do Karlovy Studánky. Do dalšího z lázeňských měst. Tím jsem ale jen proběhla a mířila k Naučné stezce Bílá Opava.

Ta byla delší dobu uzavřena v důsledku škod, které tu zanechaly povodně. Já už tu ale chytla cesty průchozí. Na některých místech je stezka celkem obtížně průchozí, je tedy na místě zvážit svoje síly a fyzické schopnosti. Já si ale troufám říct, že jsem v tomhle směru už leccos zažila a tak mě kluzká místa a překážky ve formě popadaných stromů nijak nerozházely. Cesta údolím je malebná, lemovaná několika kaskádami a vodopády, které vás rozptýlí od pocitu, že neustále stoupáte. Stoupáte, stoupáte, až opustíte stezku a po pár dalších kilometrech stojíte v bezvětří na nejvyšším vrcholu Jeseníků. Ano, čtete správně. V bezvětří. Opravdu se mi podařilo dojít na Praděd v tom nejlepším možném počasí. Klasicky jsem si koupila kafe, sedla si venku na lavičce a začalo mi docházet, že se tohle dobrodružství blíží ke konci. Zároveň mi ale docházelo, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí posledních let. Mít čas. A i když asi nebudu umět nikdy úplně zabrzdit, tak alespoň na chvíli zpomalit. Dát si čas. Dát si kopce, na kterých se tají dech. A možná tu to bezvětří čekalo právě na mě. Možná právě to bezvětří mi dovolilo sednout si a užít si to, kde jsem. To, že jsem. A pak pomalým tempem a nádhernou krajinou dojít až k Červenohorskému sedlu.

Na otázku, kde se mi líbilo nejvíc, kterou jsem dostala v jednom z posledních dní, se sakra těžko hledala odpověď. Věřím totiž, že každé místo, na které člověk přijde, mu může něco dát. Může se mu líbit jiným způsobem. Může tam zažít různé pocity. Může se tetelit blahem, nebo plakat štěstím. Může se bát, radovat. Může cokoliv. A všechna ta místa si může pamatovat pro něco jiného. Borůvkovou horu pro splněný sen. Rejvíz pro překvapení, že vždy vše není tak, jak čekáme. Obří skály pro pocit hrdosti. Praděd pro zázračné bezvětří. Tančírnu pro nekonečný klid a výborné kafe. Medvědí kámen pro totální překvapení. Žulovou pro Boží horu a Boží horu pro déšť, ve kterém byla boží i atmosféra. A Lipovou pro lidi. Pro pocit, že můžeš být. Být sebou a ne strojem.

Když totiž člověk pustí všechno, co doposud vláčel, má najednou o dost víc sil dělat sám sebe šťastným. Mysl je najednou o dost lehčí a daleko snáz nás pouští za brány komfortu. Za brány, které se bojíme otevřít a vykročit vpřed do neznáma. Vykročit vpřed k sobě.